O knize Ženy, oheň a nebezpečné věci, jejím autorovi a ohlasech na ni

O knize a jejím vzniku

Od začátku takzvané kognitivní revoluce již uplynulo téměř padesát let. Přestože má tento konceptuální převrat své počátky v psychologické snaze odhodit pouta behaviorismu a věnovat se ne vzorcům lidského chování, ale jeho obsahu a významu pro skutečný život, vyústil ve vznik nového oboru s multidisciplinárními základy nazývaného kognitivní věda. Mezi matečné obory kognitivní vědy patří i lingvistika. Jak však poznamenal jeden z původních kognitivních revolucionářů, význačný americký psycholog Jerome Bruner, nechala se kognitivní věda příliš unést nadšením šedesátých let pro nové technologie a stala se příliš poplatnou snahám umělé inteligence o modelování lidského myšlení pomocí počítačů.[1] Nahradila tak model lidského myšlení jako souboru reflexů modelem souboru algoritmů podobných počítačovému programu, které opět nebraly ohled na skutečný význam a smysl, který mu přikládají skuteční lidé žijící se svými skutečnými těly ve skutečném světě. S tímto přístupem k myšlení a jazyku je spojován další ze zakladatelů kognitivní vědy, slavný lingvista Noam Chomsky, který vnesl do lingvistiky formální prostředky, díky nimž se náhle zdálo, že plně komputační zpracování jazyka je nadosah ruky. Původní intence, které vedly ke kognitivní revoluci se však postupem času vytratily a modelování významu, které v původních verzích Chomského teorií chybělo zcela, se na ně jen neobratně pokoušely naroubovat teorie nové. Přes dílčí počáteční úspěchy tak umělá inteligence ani zdaleka nenaplnila své ambiciózní cíle a již v sedmdesátých letech se někteří lingvisté začali (znovu) zabývat zdánlivě okrajovými problémy, které se většinou týkaly jazyka právě tak, jak se skutečně používá. Jedním z těchto lingvistů byl i George Lakoff.

Díky Chomského angažovanosti v raných fázích kognitivní revoluce je jeho jméno dodnes spojováno s kognitivní lingvistikou a práce v takzvané generativistické tradici se občas objevují jako příspěvky ke kognitivní lingvistice. Ve skutečnosti je většina z Chomského práce kognitivní lingvistikou jen ve velmi specifickém smyslu (viz níže) a na skutečně kognitivní lingvistiku, odpovídající záměrům původních kognitivních revolucionářů, si odborný svět musel počkat až na počátek osmdesátých let, kdy začali publikovat první články lidé bouřící se proti chomskeánské tradici v duchu původních záměrů kognitivního hnutí.[2] Je proto nutné zdůraznit, že pojem kognitivní lingvistika zde používám pouze v tomto smyslu a ne vše, co bylo napsáno pod hlavičkou kognitivní lingvistiky, je kognitivní lingvistikou tak, jak o ní mluvím zde.[3] Přelomovým byl rok 1987, kdy nezávisle na sobě vyšly dvě obsáhlé knihy, rozebírající nový pohled na jazyk. Jednou z nich byly Základy kognitivní gramatiky Ronalda Langackera a druhou zde předkládané Ženy, oheň a nebezpečné věci George Lakoffa. Současně vyšlo několik sborníků nesoucích kognitivní lingvistiku v názvu (např. Rudzka-Ostyn, 1988), v nichž prezentovali svůj výzkum další lingvisté a jiní kognitivní vědci, jejichž jména se dnes automaticky spojují s klasikou oboru. Zatímco Langackerova práce se velmi podrobně zabývá popisem gramatických pravidel jazyka, Lakoff se pustil do mnohem rozsáhlejšího projektu, v němž se pokusil postavit nové základy studia lidského myšlení a tím i nové základy kognitivní vědy, která se tak poprvé začíná vážně zabývat lidským myšlením v lidském kontextu. Ženy, oheň a nebezpečné věci byly tedy přelomovou knihou, která zároveň shrnuje myšlenky mnoha vědců nespokojených se statem quo v kognitivních vědách své doby a poskytuje pro tyto myšlenky jednotný konceptuální rámec. Rozhodně nepřišla jako blesk z čistého nebe (už jen proto, že byla dokončena v roce 1985 a první verze jednotlivých kapitol kolovaly mezi odborníky již několik let před jejím vydáním - první ohlas se u nás objevil již v roce 1985, tedy dva roky před oficiálním vydáním - viz Starý 1987).

Od vydání knihy Ženy, oheň a nebezpečné věci dnes uplynulo již téměř dvacet let a kognitivní lingvistika v tom smyslu, jak tento termín používá Lakoff, se stala zavedeným oborem. Od roku 1990 vychází časopis Cognitive Linguistics a v červenci 2005 se koná již 9. mezinárodní konference kognitivní lingvistiky. Kognitivistické pojmy a přístupy, zejména pojetí metafory a pojmových modelů, se však objevují i v pracích mnoha lingvistů, kteří se přímo k této tradici nehlásí. Kognitivní lingvistika se také vrací k pracím lingvistů, kteří vždy pohlíželi na jazyk z pohledu významu, a objevuje tak cenné podněty, které se v předchozích dobách dominovaných generativisty často ztrácely. V české a slovenské lingvistice zatím nacházíme jen velmi matné ozvěny kognitivního přístupu k jazyku, ale i to se postupně začíná měnit. Současným stavem kognitivní lingvistiky ve světě i u nás se podrobněji budu zabývat níže. Nejdříve se však podívejme trochu blíže na osobnost autora této knihy.

O autorovi

Profesor lingvistiky na University of California, Berkley, George Lakoff je bezesporu jedním z nejvýznamnějších žáků Noama Chomského a současně i jeden z jeho nejzarputilejších odpůrců. Značnou pozornost na sebe upoutal již svou dizertací Irregularity in Syntax (Nepravidelnost v syntaxi) vydanou v roce 1970 (napsanou v roce 1965 ještě v rámci transformačně generativní gramatiky). Již v tomto díle poukazuje na rozpory v Chomského teorii. V 70. letech se pak Lakoff stává jedním z předních představitelů tzv. generativní sémantiky (viz kapitola 17, Kognitivní sémantika), která vznikla jako pokus korigovat některé jednostrannosti chomskeánské lingvistiky. Již v tomto období se v článcích jako Hedges: A Study in Meaning Criteria and the Logic of Fuzzy Concepts (Pojistky: Studie o kritériích významu a logice neostrých pojmů) nebo Linguistic Gestalts (Jazykové gestalty) zabývá problémy kategorizace, hledá inspiraci ve fuzzy logice, a stojí tak v čele hnutí kognitivní lingvistiky.

Počátkem osmdesátých let se v knize Metaphors We Live By (Metafory, kterými žijeme, český překlad M. Čejky vyšel v roce 2002 v nakladatelství Host) Lakoff vydal spolu s Markem Johnsonem, profesorem filozofie na University of Oregon, směrem ke studiu metafory jako jednoho ze základních organizačních principů lidského myšlení a jazyka. Toto úsilí vyvrcholilo v roce 1987 právě knihou Ženy, oheň a nebezpečné věci, která pro jeho tvrzení podává podrobné důkazy z mnoha vědních oborů, včetně rozsáhlých jazykovědných případových studií, které tvoří téměř polovinu knihy. Od vydání této knihy publikoval Lakoff mnoho článků dále rozvádějících jeho teorii z mnoha perspektiv, ať už čistě lingvistické nebo například z pohledu teorie neuronových sítí. V roce 1990 stál u zrodu nového periodika Cognitive Linguistics, které čtvrtletně vychází dodnes. Do prvního vydání přispěl článkem „Invariance hypothesis" (Hypotéza invariantnosti), v němž se zabývá vztahem zdrojové a cílové domény při metaforické projekci.

K tématu metafor se vrátil už v roce 1989 v knize More than cool reason: A field guide to poetic metaphor (Víc než čistý rozum: Průvodce po poetických metaforách), kterou napsal spolu s Markem Turnerem. Vývoj shrnul v obsáhlém článku Contemporary theory of metaphor (Současná teorie metafory)[4], kterým přispěl do druhého vydání slavného sborníku Metaphor and thought (Metafora a myšlení) Michaela Ortonyho, jehož první vydání v roce 1979 přispělo k obnovení zájmu o toto téma, a v němž se objevil i přelomový článek Michaela Reddyho Conduit metaphor (Metafora potrubí). Jak Lakoff vidí situaci ve výzkumu metafory dnes, popsal spolu s Johnsonem v doslovu k novému vydání knihy Metafory, kterými žijeme z roku 2003. [5]

V poslední době se Lakoff věnuje tématu jazyka a neuronových sítí, k němuž se poprvé vyjádřil v článku A suggestion for a linguistics with connectionist foundations (Nástin lingvistiky s konekcionistickými základy, 1988). Na univerzitě v Berkley pak spolu s Jerome Feldmanem (odborníkem na neuronové sítě) založil a dodnes vede multidisciplinární skupinu, která se zabývá takzvanou neurální teorií jazyka (NTL - Neural Theory of Language). Motivací neurální teorie jazyka je snaha o přemostění propasti mezi biologickými strukturami mozku a pojmovými strukturami, které se vyskytují v přirozeném jazyce. Tato pracovní skupina se snaží nacházet „neurální modely vtělesněných kognitivních procesů, obzvláště pak osvojování a používání jazyka a myšlení, tak jak je popisuje kognitivní lingvistika" (viz její webové stránky www.icsi.berkeley.edu/NTL). Tyto modely využívají výsledků tzv. komputační neurobiologie a postupů strukturního konekcionismu, tj. způsobu modelování pojmových systémů pomocí neuronových sítí. Dílčí výsledky práce této skupiny publikovali hlavně Lakoffovi žáci, například Terry Regier (1996a), který se zabýval osvojováním pojmů pro prostorové vztahy nebo Srini Narayanan (1999a) se svou prací o neuronovém modelování metafor a abstraktního uvažování. Její výsledky také použili Lakoff a Johnson v knize, v níž předkládají argumenty pro vtělesněnou filozofii (viz níže). Všeobecně se však práce této skupiny nachází v příliš raném stádiu na to, abychom mohli jednoznačně ocenit její vliv na lingvistiku obecně. V kontextu neuronových sítí a konstrukčního přístupu ke gramatice se Lakoff (1993ab) také pokusil nastínit, jak by mohla vypadat kognitivní fonologie, kterou však nikdo, pokud vím, systematicky nerozvíjí. Podle avíza v doslovu k druhému vydání Metafor, kterými žijeme Lakoff připravuje s Jerome Feldmanem knihu From molecules to metaphors: The neural theory of language (Od molekul k metaforám: Neurální teorie jazyka).

Lakoff se však sám i ve spolupráci s jinými badateli hlouběji zabýval také dalšími aspekty kognitivního přístupu k lidskému myšlení a ostatním projevům lidské existence. V roce 1999 vyšla kniha Philosophy in the flesh: The embodied mind and its challenge to Western thought (Filozofie z masa a kostí: Vtělesněná mysl a její výzva pro západní myšlení)[6], kterou vydal opět s Markem Johnsonem a která zkoumá širší filozofické implikace teorie rozvedené v Ženách, ohni a nebezpečných věcech.

K myšlenkám o kognitivně motivované matematice se vrátil v roce 2000 v knize Where mathematics comes from: How the embodied mind brings mathematics into being (Odkud se vzala matematika: Jak vtělesněné myšlení dává povstat matematice), kterou napsal s psychologem Rafaelem Núñezem. Podrobně se zde zabývají tím, jak lze hledat základy matematiky v lidské tělesnosti od aritmetiky, přes algebru, až po teorii množin a počítání s nekonečnem. Tato kniha má dalekosáhlé implikace pro filozofii matematiky, které dosud nebyly plně doceněny.

Opomenout nelze ani Lakoffovu angažovanost politickou. Stejně jako jeho tolik citovaný učitel a lingvistický oponent Noam Chomsky se i George Lakoff věnuje politice a to jak domácí, tak zahraniční politice USA. Na rozdíl od lingvistiky se ale v politice s Chomským v mnohém shodne. Oba dva se nacházejí na levicově liberálním konci politického spektra a oba se staví kriticky k zahraniční politice Spojených států. Na rozdíl od Chomského, u nějž liberální politické přesvědčení předchází lingvistickému bádání a je na něm zcela nezávislé, využívá Lakoff své teorie o kognitivních modelech i při rozboru politického diskurzu.

Lakoff poprvé významněji do politických debat zasáhl počátkem 90. let v souvislosti s první válkou v Perském zálivu. V časopise amerických válečných veteránů publikoval článek zabývající se metaforou diskurzu o válce, který se pak volně šířil na internetu, kde je dodnes dostupný.[7] Toto snažení vyvrcholilo v roce 1995 v knize Moral politics: What conservatives know that liberals don't (Morální politika: Co konzervativci vědí a liberálové ne), která vyšla po amerických prezidentských volbách v roce 2002 v upraveném druhém vydání s novým a přesnějším podtitulem How liberals and conservatives think (Jak liberálové a konzervativci přemýšlejí). V ní se snaží ukázat, jak idealizované kognitivní modely (poprvé představené v této přeložené knize) mohou vysvětlit zdánlivě nepřekonatelný rozdíl v názorech americké levice a pravice. Podrobněji jsem jeho názory popsal v recenzi knihy v Lidových novinách (LN, Orientace 2. 2. 2002). Po 11. září 2001 vydal Lakoff článek rozebírající metafory týkající se války proti terorismu. Ten je také volně dostupný na internetu.[8] V nedávné době Lakoff pokračoval ve snaze „aplikovat kognitivní lingvistiku na politiku," svou účastí na zakládání Rockridge Institute (www.rockridgeinstitute.org; zde je také možné najít texty některých Lakoffových článků), který má za cíl podporovat studium politických témat z liberální perspektivy, a snaží se tak být jistým liberálním protějškem podobných konzervativních institutů jako například Cato Institute nebo Heritage Foundation. Téměř výlučně politickými tématy se zabývá také jeho poslední kniha Don't think of an elephant: Know your values and frame the debate (Nemyslete na slona: Uvědomujte si své hodnoty a dejte rámec politickým argumentům), která vyšla v září 2004 s předmluvou Howarda Deana, neúspěšného ale populárního kandidáta na amerického prezidenta, který Lakoffa často zmiňuje jako inspirativního politického myslitele. Tato kniha, která je mnohem více angažovaným politickým pamfletem než Lakoffovy ostatní práce, se stala velmi populární mezi americkými demokraty v kontextu s prezidentskými volbami na podzim 2004 a Lakoffovo jméno se dosud často objevuje na internetových diskusních fórech.

České reakce na Lakoffa a jeho dílo

Na českou lingvistiku měl Lakoff vliv spíše nepřímý, a to z několika důvodů. Zaprvé se Lakoff poprvé prosadil v době, kdy již v Čechách všeobecný zájem o generativní lingvistiku opadl. Zadruhé generativní sémantika u nás, přes svůj význam ve světě, měla vliv jen okrajový. Přesto pro mnohé lingvisty zůstal Lakoff znám především jako zakladatel generativně sémantického hnutí. Kupříkladu Jiří Černý o něm v Dějinách lingvistiky z roku 1996 píše právě jako o jednom ze zakladatelů generativní sémantiky a o jeho pozdějším díle se již nezmiňuje. To samé platí o Palkově Úvodu do lingvistiky z roku 1989. Ani další české úvody do jazykovědy o kognitivní lingvistice neinformují s výjimkou krátkého odstavce v Čermákově jinak výborném úvodu Jazyk a jazykověda z roku 2001. V tom se bohužel neliší ani od některých prestižních anglicky-psaných úvodů do oboru, např. Fromkin et al., kde o kognitivním přístupu ke studiu jazyka není zmínka ještě ve vydání z roku 2003.

V neposlední řadě je tu fakt, že na rozdíl od Chomského nebyla žádná z Lakoffových knih až donedávna přeložena do češtiny. Český čtenář měl k dispozici pouze dvě studie z generativní sémantiky přeložené v roce 1976 v dnes již téměř nedostupném sborníku Studie z transformační gramatiky II. Interpretativní a generativní sémantika (Hajičová 1976b). Teprve v roce 2002 vyšel již zmíněný překlad knihy Metafory, kterými žijeme.

Je tomu tak přesto, že u nás vydané recenze vyzdvihly význam Lakoffova díla pro českou jazykovědu. Význam knihy předeslal již Zdeněk Starý v článku z roku 1987, v němž se zabýval vývojem antiformalismu v lingvistice. První souvislou informaci o knize podal v kronice Slova a slovesnosti Petr Piťha v roce 1991.[9] Svou stručnou synopsi uzavřel: „Rozsáhlou Lakoffovu knihu nelze v této velmi stručné informaci komentovat z hlediska ani jazykovědného, ani filozofického. Prvé odezvy na ni jsou od vášnivých kritik až po nadšené přijetí. I to je důkazem jejího významu a inspirující síly." (s. 313) Přesto je reflexe Lakoffova přínosu v české lingvistice velmi řídká. Překlad Lakoffovy a Johnsonovy knihy o metaforách obdržel velice pozitivní recenze, bude-li mít dopad i na původní lingvistický výzkum, ukáže teprve čas. (Více o možných styčných bodech mezi českou jazykovědnou tradicí a kognitivní lingvistikou v sekci Kognitivní lingvistika a Pražská škola.)

Jistý ohlas zaznamenal Lakoff v českém myšlení o filozofii vědy. Již v roce 1990 vyšel sborník o metafoře ve vědě, v němž několik přispěvatelů zmiňovalo význam Lakoffovy práce v tomto oboru (Stachová 1990b). Omezený vliv měly teorie pojmových metafor a prototypů také v psychologii (Chrz 1999b, 2000b viz dále). Překvapivě velký zájem projevili o Lakoffovo myšlení o metaforách a kognitivní lingvistiku obecně někteří čeští teoretici obchodní komunikace (Mezuláník 1998b, Skácel 1998b).

Osobně se čeští odborníci mohli s Lakoffem setkat v roce 1991, kdy se jako jeden z učitelů zúčastnil letní školy komputační lingvistiky pořádané Ústavem formální a aplikované lingvistiky a při té příležitosti přednesl i několik dalších přednášek na Karlově univerzitě.

Kritiky Lakoffa

Jistě má cenu se ptát, jestli se Lakoffově knize dostalo univerzálně nadšeného přijetí, jak by se mohlo zdát z předchozích řádků. A samozřejmě musíme odpovědět, že Ženy, oheň a nebezpečné věci se setkaly i s celou řadou kritických ohlasů. Většina z nich je dílčích, nejsem si vědom žádné recenze, která by šmahem odmítla celou jeho knihu. Kritiky přicházejí v podstatě ze dvou směrů.

První z nich má původ mimo kognitivní lingvistiku a pochází většinou od zastánců jistého typu objektivistické sémantiky nebo tradiční lingvistiky. Tito recenzenti většinou tvrdí, že Lakoffův útok na tradiční sémantiku je příliš silný, nebo že jeho polemika s jejich teoriemi je nepřesná nebo zavádějící. Nejhlasitěji se proti tomuto ohradili zastánci situační sémantiky Barwise a Perryho (např. Barwise 1989b a Braisby 1989). Obsáhlou obhajobu analytické filozofie předložila V. Haserová (2005b), podle níž Lakoff (a především v pozdější knize s Markem Johnsonem - 1999) příliš zjednodušeně popisuje objektivismus. Podobnou kritiku nezávisle na ní naznačil i Leezenberg (2001b).

Podle Newmeyera (1999b) se Lakoff mýlí v tvrzení, že formální přístupy k jazyku nutně vyžadují objektivistickou sémantiku. Zmiňuje Jackendoffa, jehož sémantické práce se často objevují v kognitivistických kontextech, ale který se výslovně považuje za generativního lingvistu (např. 2002). Za kompatibilní s kognitivistickou myšlenkou kontinua mezi gramatikou a slovní zásobou považuje i poslední inkarnaci Chomského teorie nazvanou minimalistický program, který vposledku odsunuje většinu gramatických pravidel do lexikonu. Lakoff podobné přiblížení odmítá ze stejných důvodů, které vyslovil v článku (1990a) popisovaném níže a zopakoval je v reakci (Lakoff 1991a) na Newmeyerův článek o generativní tradici a funkcionalismu (1991aa,b).

Chomsky sám se k možnému přiblížení k Lakoffově pozici (a ostatně ani k jeho knize) nevyjádřil, ale již v roce 1979 odmítl, že tímto směrem má cenu se vydávat „[Lakoff] pracuje na ‚kognitivní gramatice‘, která integruje jazyk s nejazykovými systémy. Nevidím zde žádnou perspektivní teorii." (s. 150) Svou skepsi k Lakoffově a podobným přístupům vysvětluje takto: „Nerozlišují věci, které lze, jak se mi zdá, snadno rozlišit, například gramatickou kompetenci od dalších faktorů, které vstupují do jazykového chování. A to způsobuje nejasnosti."(tamtéž)[10] Pojetí jazyka následující právě tato Chomského rozlišení, předkládá populární kniha Steva Pinkera The language instinct (Jazykový instinkt). Pinker se sice výslovně nestaví proti Lakoffovým teoriím, ale stojí na téměř opačném konci škály názorů o povaze jazyka. Svou hlavní tezi shrnuje takto: „Jazyk není kulturním artefaktem, který si osvojíme stejným způsobem, jakým se naučíme rozpoznat kolik je hodin nebo jak funguje vláda. Naopak, je to distinktivní část biologického uspořádání našeho mozku." (Pinker 1994b, s. 18) Pro Pinkera je jazyk jen jedním z mnoha modulů (orgánů) naší mysli. Mezi další moduly pak řadí i schopnost počítat nebo rozeznávat biologické druhy. Tyto moduly se podle něj vyvinuly adaptivně v průběhu evoluce procesy podobnými těm, které popisuje evoluční psychologie. Pinker se také důrazně staví i proti umírněné formě relativismu, kterou obhajuje Lakoff. Přestože se jedná o knihu napsanou pro široké publikum, rozhodně poskytuje zajímavé srovnání s objektivistickým pohledem na jazyk a myšlení.

 

Druhý typ kritik pak pochází buď z řad kognitivních lingvistů nebo lingvistů, kteří jsou kognitivnímu přístupu k jazyku příznivě nakloněni. Tito badatelé většinou polemizují s dílčími Lakoffovými závěry nebo rozbory, snaží se je upřesňovat a dále rozvíjet. Mezi ně patří například recenze Koktové (1991b), která nesouhlasí s Lakoffovou analýzou pojmu bachelor (starý mládenec) jako klasické kategorie s odstupňovaným členstvím a navrhuje jej zařadit mezi radiální kategorie. Rovněž mu vytýká pojmovou roztříštěnost při klasifikaci idealizovaných kognitivních modelů. Jiné práce pak dále polemicky rozvíjely detaily jeho případových studií.

Poměrně vyspělejší kritiky se objevují z pohledu psychologie. Shrnula je Rakova (2002a, 2003), která předložila kritiku experiencialismu na základě poznatků o osvojování jazyka. Podle některých výzkumů se jisté základní pojmy jako agentivita nebo prostorové vztahy objevují až poměrně pozdě ve vývoji dítěte, a je tedy obtížné je postulovat jako primární doménu, na jejímž základě jsou strukturovány abstraktní domény jako čas nebo kauzalita. Rakova uznává pojem metaforické projekce, ale nesouhlasí s předpokladem, že existují primární metafory, a že by bylo možné považovat jeden význam za doslovný a ostatní za metaforické. Diskuzi na toto téma, do níž se zapojili i Lakoff a Johnson, bylo také věnováno celé. jedno číslo 13. ročníku časopisu Cognitive Linguistics.

Ucelenou kritiku teorie pojmové metafory podává McGlone, pracující v tradici kognitivně-psychologického výzkumu. Jeho rozbor se objevil jako dodatek ke knize, v níž Glucksberg (2001b) shrnuje výsledky více než desetileté práce svého týmu na psychologii metafory. Přestože obsahuje cenné podněty, odmítl v recenzi jeho kritiku jako zjednodušenou Chaippe (2003a). Glucksbergovu atributivní teorii metafory použila V. Haserová (2005b) jako alternativu při své kritice nedostatků kognitivní sémantiky.

Podobně kriticky se postavila Anna Wierzbicka (1996b) k aplikaci teorie prototypů. Podle ní je možné „i nejneostřejší kategorie, jako jsou pojistky, popsat pomocí ne-neostrých definic, sestávajících z plně specifikovaných diskrétních součástí." Tyto součásti jsou podle ní atomické sémantické univerzálie (o nichž více níže). Wierzbicka zastává názor, že „aristotelovské kategorie" je nutno uvést do souladu s prototypickými jevy, a ne je prostě odmítnout.

Kdyby se v práci takového rozsahu neobjevily žádné chyby nebo nepřesnosti, jednalo by se jistě o zázrak. Jak je vidět, Lakoffovi se jistě nepodařilo přesvědčit všechny o nezbytnosti svého přístupu, vliv kognitivistického hnutí lze ale rozpoznat i v pracích těch, kteří se výslovně hlásí k jeho kritikům. Čtenáři proto doporučuji kritický přístup, který ale metonymicky nezaměňuje jednotlivé nedostatky s nedostatečností celé knihy.



[1] Bruner (1990) to v knize, v níž se ohlíží za uplynulým stoletím, popisuje takto: „Důraz se posunul od ‚významu‘ k ‚informaci‘ a od konstrukce významu ke zpracování informací." „Hlavním důvodem pro tento posun bylo zavedení nutného kritéria dobrého teoretického modelu." (s. 4) Kognitivní revoluce však podle Brunera byla „nespoutaným úsilím o ustavení významu jako ústředního pojmu psychologie" a „ne revolucí proti behaviorismu, která by si kladla za cíl jej transformovat na lepší psychologii přidáním trochy mentalismu. ... Šlo jí o to objevit a formálně popsat významy, které si lidé vytvářejí na základě svého setkávání se světem." (s. 2)

[2] Sinha (v tisku) se zmiňuje o tom, že se v psychologicky orientované kognitivní vědě občas hovoří o „druhé kognitivní revoluci", a v tomto kontextu považuje kognitivní lingvistiku za jeden z oborů „kognitivní vědy druhé generace".

[3] Takové kritiky se samozřejmě ozývaly i z jiných oborů lingvistiky včetně jazykovědců pracujících v tradicích funkční lingvistiky (o jejíž vztahu ke kognitivní lingvistice viz níže). Pozoruhodně podobná kritika ale přicházela ze stran sociolingvistiky. Velice přesně ji popisuje přední americká lingvistka, která stála u základu, genderových studií, Robin Tolmach Lakoffová, když mluví o nedostatcích Chomského pojmu ideálního mluvčího v šedesátých a sedmdesátých letech: „Tato [antimentalistická] omezení přispívala k jednoduchosti a eleganci [lingvistických teorií], ale v některých z nás vyvolávala sžírající touhu po lingvistice, která by fungovala jako ono ‚okno do myšlení‘, které nám Chomsky slíbil." (Tolmach Lakoff 2000, s. 6). Přijmout taková omezení, totiž znamenalo „přijmout nemožnost vyslovit se téměř k čemukoli, co by normální lidé mohli chtít nebo potřebovat vědět o jazyce." (ibid., s. 7)

[4] Tento článek je také přístupný na internetu na www.ac.wwu.edu/~market/semiotic/metaphor_toc.html.

[5] Více o metaforách níže.

[6] Jako alternativní překlad nabízí v doslovu k českému vydání Turnera (2002) Jiří Trávníček Filozofie v lidském těle, který pomíjí jazykovou hříčku, ale vystihuje obsahový záměr autorů.

[7] Původní článek je k dispozici na lists.village.virginia.edu/sixties/ HTML_docs/Texts/Scholarly/Lakoff_Gulf_Metaphor_1.html, kratší článek srovnávající první a druhou válku v perském zálivu pak zde: www.why-war.com/news/2003/03/18/metaphor.html. V tisku se objevil v roce 1993.

[8] Dva články s podobným vyzněním lze najít na www.press.uchicago.edu/ News/911lakoff.html a www.metaphorik.de/aufsaetze/lakoff-september11.htm

[9] Anglická recenze od P. Piťhy a P. Sgalla vyšla v The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics již v roce 1990.

[10] Spor Lakoffa a Chomského má také osobní pozadí, které kontroverzně popsal Harris (1993). Vyváženější perspektivu nabízí Newmeyer (1986).