Předmluva

Kognitivní věda je nová disciplína, která spojuje výsledky výzkumů o lidském myšlení z mnoha akademických oborů: psychologie, jazykovědy, antropologie, filozofie a informatiky. Snaží se podrobně odpovědět na otázky jako: Co je to rozum? Jak zpracováváme své zkušenosti? Co je to pojmový systém a jak je uspořádán? Používají všichni lidé stejný pojmový systém? Jestliže ano, jaký? Jestliže ne, co přesně mají všichni lidé společného v tom, jak myslí? Tyto otázky rozhodně nejsou nové, ale některé současné odpovědi na ně ano. Tato kniha pojednává o tradičních odpovědích na zmíněné otázky a o současném výzkumu, který přináší nové odpovědi. Podle tradičního přístupu je rozum abstraktní a nezávislý na těle. Podle nového přístupu má rozum tělesnou podstatu. Tradiční přístupy popisují strukturu rozumu jako soubor doslovných tvrzení, především propozic, které jsou objektivně buď pravdivé, nebo nepravdivé. Nový přístup považuje imaginativní aspekty rozumu - jako jsou metafora, metonymie, a mentální obraznost - spíše za centrální, než periferní nebo bezvýznamné přívažky k aspektům doslovným. Tradiční popis tvrdí, že schopnost smysluplného myšlení a uvažování je abstraktní a není nezbytně součástí nějakého organizmu. Podle toho jsou smysluplné pojmy a racionalita transcendentní, v tom smyslu, že transcendují neboli přesahují fyziologická omezení jakéhokoli organizmu. Smysluplné pojmy a abstraktní rozum mohou být náhodně součástí lidských bytostí, strojů nebo jiných organizmů, ale zároveň existují abstraktně, nezávisle na tom, čeho jsou součástí. Podle nového přístupu je význam spojován s tím, co je relevantní nebo smysluplné pro myslící bytosti. Povaha tohoto myslícího organizmu a to, jak funguje ve svém prostředí, je základním problémem pro studium rozumu. Oba přístupy považují kategorizaci za hlavní způsob, jakým zpracováváme zkušenosti. Podle tradičního přístupu jsou kategorie charakterizovány pouze vlastnostmi sdílenými všemi jejich členy. Jsou tedy charakterizovány (a) nezávisle na tělesné povaze bytostí, které jsou činiteli kategorizace a (b) doslovností, bez jakéhokoli vlivu imaginativních mechanizmů (metafory, metonymie a obraznosti) na povahu kategorií. Podle nového přístupu jsou naše tělesná zkušenost a způsob, jakým používáme imaginativní mechanizmy, základním principem naší kategorizace a toho, jak zpracováváme zkušenosti. Kognitivní věda se nalézá v období přechodu. Tradiční přístup se drží zuby nehty, přestože se nový pohled stává populárnějším. Kategorizace je jádrem sporu. Tradiční přístup je svázán s klasickou teorií, podle níž jsou kategorie definovány vlastnostmi společnými jejich členům. Avšak značné množství výsledků výzkumů kategorizace je v přímém protikladu k tomuto tradičnímu pojetí. Místo něho nastupuje nový pohled na kategorie, který Eleanor Roschová nazvala teorií prototypů a bázových kategorií. V této knize podáme přehled nových poznatků a jejich implikací. Onen tradiční přístup je svou podstatou filozofický. Staví na dvou tisících let filozofování o povaze rozumu. Navzdory všem empirickým důkazům, které svědčí o opaku, tento pohled mezi vědci stále převažuje. Je tomu tak ze dvou důvodů. První je ten, že se prostě jedná o tradici. Síla nashromážděná v průběhu dvou tisíc let nezmizí přes noc. V tomto způsobu uvažování jsme byli všichni vychováni. Druhým důvodem je, že až donedávna neexistovalo nic, co by alespoň připomínalo dobře propracovanou alternativu, která by zachovala to, co bylo v tradičním přístupu správné a zároveň jej modifikovala tak, aby se dostal do souladu s novými objevy. Tato kniha si mimo jiné klade za úkol popsat právě takovou alternativu. Tradiční přístup ke kategorizaci budeme nazývat objektivismus, a to z následujícího důvodu: Moderní pokusy o aplikaci tohoto přístupu předpokládají, že racionální myšlení spočívá v manipulaci s abstraktními symboly a že tyto symboly získávají svůj význam prostřednictvím korespondencí se skutečným světem, jsou objektivně konstruovány, to jest, jsou nezávislé na porozumění určitému organizmu. Soubor symbolů uvedených do vztahu korespondujícího s objektivně existujícím světem je považován za zobrazení skutečnosti. Podle objektivistického přístupu veškeré racionální myšlení spočívá v manipulaci s abstraktními symboly, které získávají význam pouze prostřednictvím konvenčních vztahů s věcmi ve vnějším světě. Mezi konkrétní objektivistické názory patří následující:

  • Myšlení spočívá vmechanické manipulaci sabstraktními symboly.
  • Mysl je abstraktní stroj, pracující se symboly vzásadě stejně jako počítač s algoritmy.
  • Symboly (např. slova a mentální zobrazení) získávají svůj význam prostřednictvím vazeb na vnější svět. Veškerý význam má tuto povahu.
  • Symboly korespondující svnějším světem jsou vnitřním zobrazením vnější skutečnosti.
  • Abstraktní symboly mohou mít vazby na věci ve světě nezávisle na specifických vlastnostech jakéhokoli organizmu.
  • Vzhledem ktomu, že lidské myšlení používá interních zobrazení vnější skutečnosti, je mysl zrcadlem přírody a „správný" rozum zrcadlí logiku vnějšího světa.
  • To, že lidé mají taková těla, jaká mají a která fungují v daném prostředí určitým způsobem, je proto ve vztahu k rozumu a smysluplným pojmům čistě náhodným jevem. Lidské tělo může hrát roli při výběru toho, které pojmy a mody transcendentního myšlení lidé nakonec používají, ale nemá zásadní vliv na charakterizaci toho, co je základem určitého pojmu a rozumu obecně.
  • Myšlení je abstraktní a nezávislé na těle, protože na ně nemají vliv omezení lidského těla, vnímání a nervového systému.
  • Stroje, které nedělají nic jiného, než to, že pracují se symboly, které korespondují svěcmi ve světě, jsou schopné smysluplného myšlení a rozumného uvažování.
  • Myšlení je atomistické vtom smyslu, že může být úplně rozloženo na jednoduché "stavební bloky" neboli symboly použitelné vprocesu myšlení, které jsou sestavovány do celků podle určitých pravidel.
  • Myšlení je logické vúzkém, technickém smyslu toho slova, používaném filozofickými logiky. Znamená to, že myšlení lze věrně modelovat pomocí systémů jaké jsou používány vmatematické logice. Jsou to systémy abstraktních symbolů definované obecnými principy manipulace se symboly a mechanismy pro interpretaci takových symbolů zpohledu "modelů skutečného světa".

Přestože tyto názory nejsou v žádném případě sdíleny všemi kognitivními vědci, jsou velmi rozšířené a ve skutečnosti jsou tak běžné, že jsou mnohé z nich často považovány automaticky za správné. V mnoha, možná že dokonce ve většině ze současných diskuzí o mysli jako počítači je správnost těchto tezí samozřejmým předpokladem. Pojem kategorie tvoří základ těchto názorů. Důvodem je, že většina symbolů (tj. slov a mentálních zobrazení) neoznačuje konkrétní věci nebo osoby nacházející se ve světě (např. Ronald Reagan nebo socha Svobody). Většina našich slov a pojmů označuje kategorie. Některé z nich jsou kategoriemi vztahujícími se k věcem nebo bytostem ve fyzickém světě, např. židle nebo zebry. Další jsou kategoriemi aktivit a abstraktních věcí, např. zpěv a písničky, hlasování a vláda atd. Do velké míry spočívá objektivistický přístup k jazyku a myšlení v povaze kategorií. Podle objektivistického přístupu náleží různé věci ke stejné kategorii pouze tehdy, když mají společné určité vlastnosti. Tyto vlastnosti jsou nutnými a postačujícími podmínkami k tomu, aby bylo možné kategorii definovat. Objektivistické pojetí významu předpokládá, že symboly používané v procesu myšlení získávají svůj význam prostřednictvím korespondencí s věcmi ve světě, ať už s jednotlivými věcmi, nebo kategoriemi věcí. Vzhledem k tomu, že pro myšlení jsou důležitější kategorie než jednotlivé skutečnosti, musí být pojetí kategorie slučitelné se samotným objektivistickým pojetím myšlení. Všechny pojmové kategorie musí být symboly (nebo symbolickými strukturami), které dokáží popsat kategorie ve skutečném světě nebo v nějakém možném světě. Svět tedy musí být rozdělen do správných kategorií, aby je mohly symboly a symbolické struktury popsat. Tyto „správné kategorie" jsou klasické kategorie definované vlastnostmi společnými všem jejich členům. V posledních několika letech byly pojmové kategorie detailně zkoumány v mnoha kognitivních vědách - zejména antropologii, lingvistice a psychologii. Poznatky, které se nashromáždily, jsou v přímém konfliktu s objektivistickým přístupem k myšlení. Pojmové kategorie jsou v podstatě velmi odlišné od toho, co po nich požaduje objektivistický přístup. Tyto poznatky vyžadují zásadně odlišný přístup nejen ke kategoriím, ale obecně k lidskému rozumu:

  • Myšlení je závislé na těle, to znamená, že struktury, které používáme při sestavování pojmových systémů, vyrůstají znašich tělesných zkušeností a dávají smysl vjejich kontextu. Navíc jádro našich pojmových systémů je přímo ukotveno ve vnímání, pohybech těla a zkušenostech fyzické a sociální povahy.
  • Myšlení je imaginativní v tom smyslu, že pojmy, které nejsou přímo ukotveny ve zkušenosti, jsou zastoupeny metaforami, metonymiemi a mentální obrazností - jež všechny přesahují doslovné zrcadlení neboli zobrazení vnější skutečnosti. Právě tato imaginativní schopnost umožňuje "abstraktní" myšlení a dláždí mysli cestu mimo to, co můžeme vidět nebo čeho se můžeme dotknout. Tato imaginativní schopnost je také závislá na těle, a to nepřímo, protože metafory, metonymie a obrazy jsou založeny na zkušenosti, tj. často na tělesné zkušenosti. Myšlení je imaginativní také vaspektech, které nejsou tak zřejmé: pokaždé, když něco kategorizujeme tak, že to nezrcadlí přírodu, používáme všeobecně lidské imaginativní schopnosti.
  • Myšlení má vlastnosti celistvého tvaru (gestaltu), a tudíž není atomistické. Pojmy mají celkovou strukturu, která přesahuje prosté sestavování pojmových "stavebních bloků" podle obecných pravidel.
  • Myšlení je strukturováno ekologicky. Efektivita kognitivních procesů, například učení se a pamatování si, závisí na celkové struktuře pojmového systému a na tom, co jednotlivé pojmy znamenají. Myšlení je tedy více než jen mechanická manipulace sabstraktními symboly.
  • Pojmové struktury mohou být popsány pomocí kognitivních modelů, které mají vlastnosti popsané výše.
  • Teorie kognitivních modelů zahrnuje to, co bylo správné na tradičním přístupu ke kategorizaci, významu a myšlení, a zároveň dokáže interpretovat empirická data zvýzkumů kategorizace a je vsouladu snovým pojetím myšlení.

Tento nový pohled budu nazývat zkušenostním realismem nebo také experiencialismem. Termín zkušenostní realismus zdůrazňuje styčné body experiencialismu s objektivismem: (a) přesvědčení, že existuje skutečný svět, (b) uvědomění si toho, že skutečnost klade omezení pojmům, (c) pojetí pravdy, které přesahuje pouhou vnitřní soudržnost výroků a (d) přesvědčení, že existuje konstantní poznání světa. Oba názvy nového přístupu odrážejí přesvědčení, že veškeré myšlení v zásadě vyrůstá ze závislosti na těle. Pojem "zkušenost" je zde použit v širším smyslu. Zahrnuje všechno, co se podílí  na tvorbě skutečných nebo potenciálních zkušeností buď jednotlivých organismů, nebo společenství organismů - nejen vnímání, motoriku apod., ale obzvláště vnitřní uspořádání organismu genetického původu a průběh jeho interakcí jak v jeho fyzickém, tak společenském prostředí. Experiencialismus je tedy definován v opozici k objektivismu, který zastává názor, že vlastnosti organismu nemají nic společného s pojmy nebo povahou rozumu. V objektivistickém pojetí je lidský rozum pouhá omezená forma transcendentního rozumu. Tělo má podle něj pouze několik úloh: (a) poskytnout přístup k abstraktním pojmům, (b) poskytnout "maso", tj. biologické prostředky zrcadlení transcendentního uvažování a (c) stanovit omezení možným pojmům a formám uvažování. Podle experiencialistického pohledu je myšlení, což zahrnuje abstraktní a tvořivé uvažování i uvažování o konkrétních věcech, umožněno tělem. Lidský rozum není speciálním případem transcendentního rozumu, ale vyrůstá z povahy organismu a všeho, co přispívá k jeho individuální i kolektivní zkušenosti: jeho genetické dědictví, povaha prostředí, ve kterém žije, způsob, jakým v tomto prostředí a společnosti funguje a podobně. Problém spočívá v následujícím: Jsou smysluplné myšlení a rozum pouze procesy manipulace s abstraktními symboly a jejich vztahem k objektivní skutečnosti nezávislé na těle (možná jen s výjimkou omezení organizmu)? Nebo jsou smysluplné myšlení a rozum úzce spjaty s  myslícím organizmem včetně jeho těla, interakcí v daném prostředí, jeho společenského charakteru a podobně? Přestože se jedná o velice abstraktní otázky, máme k dispozici velké množství důkazů, které nasvědčují tomu, že odpověď na první otázku je ne a na druhou ano. O tom pojednává z velké části tato kniha. Proč na tom všem tolik záleží? Je to důležité pro naše porozumění sobě samým jakožto lidským bytostem a pro všechno, co z tohoto porozumění vyplývá. Schopnost uvažování je obvykle považována za vlastnost, která definuje lidské bytosti a kterou se odlišujeme od ostatních živých bytostí. Pokud považujeme rozum za nezávislý na těle, pak je naše tělo jen shodou okolností součástí toho, čím jsme. Chápeme-li rozum jako mechanismus, tj. jako něco, co dokáže simulovat počítač, pak devalvujeme lidskou inteligenci postupně s tím, jak se počítače budou stávat efektivnějšími. Pokud si vykládáme racionalitu jako schopnost zrcadlit svět obklopující lidské bytosti, pak podhodnocujeme ty aspekty lidské mysli, které umožňují nekonečně více. Jestliže budeme chápat myšlení jako doslovné, nebudeme schopni docenit umění. To, jak rozumíme myšlení, má pro nás velký význam ve všech těchto i v mnoha dalších aspektech. Je to důležité pro to, co na sobě i druhých oceňujeme - pro vzdělávání, výzkum, to jak uspořádáváme různé instituce a především to, co lze považovat za lidský způsob života a jednání. Pokud chápeme rozum v závislosti na těle, pak budeme chtít porozumět vztahu mezi tělem a myslí a budeme chtít zjistit, jak kultivovat tělesné aspekty rozumu. Jestliže plně pochopíme úlohu, jakou hrají imaginativní části rozumu, budeme schopni je plně ocenit, důkladněji je prozkoumat a lépe je používat ve vzdělávání. Naše představy o tom, co jsou lidé schopni se naučit, čemu by se měli učit a co by s naučeným měli dělat, závisí na našem pojetí procesu učení samotného. Zjištění, že učení není z valné části prostý dril nebo opakování mechanických postupů, má značný význam. Je důležité, že se nám podařilo zjistit, že racionální myšlení přesahuje doslovné a mechanické uvažování. Je to důležité, protože naše přesvědčení o tom, jak by lidská mysl měla být používána, závisí na našem přesvědčení o tom, co to lidská mysl je. Je to také důležité v další, neméně závažné otázce. Naše porozumění rozumu je základem moderního výzkumu. V současnosti roste množství výzkumů na tomto poli rychleji než kdy jindy v minulosti. Témata a problémy, které dnes zkoumají kognitivní vědci, budou ještě dlouho utvářet naše pojetí rozumu a myšlení. Stojíme dnes na důležitém rozcestí v dějinách studia myšlení. Je proto životně důležité opravit mylné představy o mysli, které nás provázejí již dva tisíce let. Tato kniha se pokouší přinést některé důkazy podporující přesvědčení, že myšlení je závislé na těle a je imaginativní. Konkrétně tyto důkazy pocházejí z výzkumů kategorizace. Pojmové systémy jsou uspořádány prostřednictvím kategorií a ne-li všechny, většina našich myšlenkových procesů zahrnuje tyto kategorie. Objektivistický přístup spočívá v teorii kategorizace, jejíž vznik se datuje do starého Řecka a která je dodnes přijímána nejen jako pravdivá, ale jako zjevně a nezpochybnitelně pravdivá. Nové studie o tom, jak lidé ve skutečnosti kategorizují, však dokládají, že kategorizace je velice odlišnou a mnohem složitější záležitostí. Na těchto studiích je pro mě nejzajímavější to, že poskytují důkazy pro experiencialistické a proti objektivistickému pojetí lidského rozumu. Jednotlivě jsou tyto studie zajímavé jen pro vědce, ale jako celek mají v sobě něco ohromného: důkaz, že mysl je víc než pouhé zrcadlo skutečnosti nebo procesor interpretující symboly, že není pouhou náhodou, že k naší mysli máme takové tělo, jaké máme, a že schopnost porozumění a smysluplného myšlení dalece přesahuje to, co dokáže jakýkoli stroj.