Kognitivní lingvistika a Pražská škola

Podíváme-li se na některé ze základních pojmů tzv. Pražské lingvistické školy, je překvapivé, že se námětům kognitivní lingvistiky nedostalo mezi českými jazykovědci vřelejšího ohlasu. Již Janda (1993ab) poukázala na podobnost mezi Jakobsonovou „relativní invariancí" a radiálními kategoriemi. Jakobson tento pojem navrhl už ve třicátých letech dvacátého století, aby vysvětlil různé významy pádů, ale dále ho formálně nerozvinul. Stejné vazby bychom mohli najít i u dalších pojmů.

Na prvním místě stojí pojem, který dal Pražské škole jméno - funkce. Svým funkčním pojetím jazyka se pražská lingvistika lišila od jiných strukturalistických pojetí například kodaňské glosematiky. Její definici najdeme již v tezích Pražského lingvistického kroužku z roku 1929: „Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o záměrnost. Ať analysujeme řeč jako výraz nebo jako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíc nasnadě a je nejpřirozenější. Proto jest při lingvistické analyse dbáti stanoviska funkčního. S funkčního stanoviska je jazyk systémem účelových výrazových prostředků." (Citováno podle Starý 1995b, s. 9). Pojem funkce zůstal centrálním výdobytkem pražské lingvistiky, podíváme-li se ale na konkrétní jazykové rozbory té doby, může se zdát, že plný potenciál této deklarace nebyl nikdy dosažen.[1] Důležité je zde slovo systém, který v post-pozitivistickém duchu dvacátých až padesátých let dvacátého století nemohl znamenat nic jiného než formální systém. K tomu se pojí skutečnost, že stejně jako u dalších ústředních pojmů (viz dále) si Pražská škola nikdy nevyvinula metodologii, kterou by funkci skutečně v jazyce nacházela, a ne ji jen předpokládala.[2] Možná kacířsky si dovolím tvrdit, že skutečného naplnění se výše citované zásady Pražského lingvistického kroužku dočkaly až v idealizovaných kognitivních modelech G. Lakoffa, kognitivní gramatice R. Langackera nebo konstrukční gramatice W. Crofta.

Daneš ve Slově a slovesnosti poukazuje na celou řadu použití pojmu funkce v české jazykovědě od dob Mathesia, ale přes to všechno končí s povzdechem: „Leccos z Mathesiových představ zůstalo však dosud bohužel realizováno velmi neúplně nebo nedostatečně." A cituje Mathesiova slova z roku 1929 takto: „[funkční gramatika] bude vykládat jevy jazykové tak, jak se jeví tomu, kdo jazyka užívá..." (Daneš 1991b, s. 172). Není samozřejmě jisté, že by Mathesius dospěl ke gramatice konstrukčního typu (již jen proto, že „detailní pravidla" odkazoval do slovníku), ale je zřejmé, že i Daneš, jeden z význačných představitelů funkční lingvistiky a jedna z hybných sil stojících za Akademickou mluvnicí češtiny, cítí, že původní pražské pojetí funkce nenaplnilo zcela svůj potenciál. (Aniž bych tím chtěl Daneše zahrnout mezi přívržence kognitivní lingvistiky.)

Další pražský pojem, který se přímo nabízí ke srovnání, je dichotomie (či v některých podáních škála) centrum a periferie načrtnutá Pražskou školou zejména v obnovených Travaux v šedesátých letech. S pohledem do minulosti například Sgall (2001b) říká: „Můžeme předpokládat, že centrum tvoří jazykové jevy bezpříznakové, prototypické". Sgall nepoužívá tento termín ve smyslu teorie prototypů E. Rosch a nebylo by to ani přesné, ale zdá se intuitivně zřejmé, že podobný přesah existuje. Podle Daneše (1966b), který navrhuje dichotomii centra a periferie jako jednu z jazykových univerzálií, má tento pojem co do činění s problémem kategorizace jazykových jednotek: „Problémy většinou spočívají v předpokladu, že každý člen obsahuje všechny vlastnosti dané kategorie a že je obsahuje v plné míře (jinými slovy, že všechny kategorie jsou pevné a jednoznačně vymezené)." Daneš také zavádí pojem přechodu mezi centrem a periferií, čímž toto pojetí dále přibližuje k teorii prototypů. Jisté paralely s kognitivním pojetím gramatiky jako sémanticky motivovaného systému můžeme najít v pojmu funkčního náboje (functional load), který Daneš zmínil jako jedno z kritérií při určování centrálnosti jevů.

V témže vydání Travaux nacházíme článek Neustupného O rozboru jazykové vágnosti, který podává přehled celé řady termínů, které byly do té doby pro neurčité jevy v jazykovědě použity. Říká o nich: „Příčiny vágnosti spočívají ve skutečnosti v tom, že ne všechny členy nějaké třídy mohou být charakterizovány všemi rysy této třídy, a že některé rysy mohou být rysy jiných tříd." Ani zde se nemůžeme vyhnout srovnání s radiálními kategoriemi. Neustupný (spolu s dalšími lingvisty své doby) shledává, že ani současná vícehodnotová logika není schopná podchytit problém vágnosti (a tím i centra a periferie) a volá po formálním systému ne nepodobnému fuzzy logice. Její první rozpracování se sice v obskurním technickém časopise poprvé objevilo již v roce 1965, ale trvalo ještě dlouhou dobu, než se začal tento přístup brát vážně (viz Lakoff o Zadehovi v této knize a podrobněji Kosko 1993b). Je tedy vidět, že mnoho českých jazykovědců si kladlo otázky znovuobjevené kognitivní lingvistikou již v šedesátých letech minulého století. Pro jejich hlubší rozpracování jim ale chyběl jak pojmový aparát, tak formální metoda jejich analýzy. Jejich formulace se také nesly v duchu toho, co Lakoff nazývá objektivismem, a nebyli proto schopni překročit hranice převládajících postojů.

Také další slavný pojem Pražské školy, a to aktuální členění, má mnoho styčných bodů s kognitivní lingvistikou. A to především v tom, že zavádí do syntaxe sémantické a pragmatické parametry. Jednotlivé části věty pak nevyjadřují pouze jakési logické či abstraktní gramatické vztahy, ale podílejí se na sémantickém a pragmatickém zakotvení věty. Například rozdíl mezi Petr má rád koláče, Koláče má rád Petr a Petr má koláče rád je především v pragmatickém vyjádření důležitosti jednotlivých částí sémanticky stejného sdělení. Toto má ale své důsledky pro větné i nadvětné uspořádání textu. Česká lingvistika se vždy potýkala s přesným ohraničením informace nové a dané právě proto, že chybí mechanismus pro zacházení s neostrými kategoriemi. Způsob, jak skloubit teorii prototypů a aktuální členění navrhla van Oostenová (1986a).

Můžeme se proto ptát, proč se v české lingvistice Lakoffova práce (a celá kognitivní lingvistika) nesetkala s vřelejším ohlasem. Částečně je to tím, že přes důraz na centrum a periferii a zájem o holistický přístup k jazykovému systému se pražští lingvisté hlásili ke strukturní lingvistice, které v pražském podání šlo o „zjišťování jazykové zákonitosti, jejíž formulace se nesmí příčit požadavkům logiky a matematiky" (Trnka 1988b, s. 192). Další princip, jemuž vyhovují spíše práce objektivistické je ten, že „jednotlivé roviny, obsahující jednotky, jež označují jednotky vyššího řádu, jsou autonomní" (tamtéž, s. 12). V případě kognitivního přístupu k jazyku a myšlení by to znamenalo, že se musí odhodit jedny principy na úkor jiných. Toto dilema ilustruje například Jakobson tímto výrokem ve Dvanácti esejích o jazyce z roku 1965b: „Ikonické a symptomaticky příznakové složky verbálních symbolů byly příliš často podceňovány; na druhé straně ovšem převládající symbolický charakter jazyka a radikální rozdíl, který jej v důsledku toho odlišuje od jiných souborů znaků [...] musí být též moderní lingvistickou metodologií respektovány." (s. 44) Jinými slovy, přestože musíme připustit motivovanost jazykových struktur (srov. např. Langackerovu kognitivní gramatiku), nechceme se vzdát výdobytků po-saussurovské strukturní lingvistiky, která je charakterizována právě snahou oddělit označované od označujícího.

K malému praktickému dopadu prací Lakoffa a ostatních kognitivních lingvistů u nás jistě přispělo i to, že zde od začátku sedmdesátých let začal nabývat na popularitě funkční generativní popis, který přes svou jednoznačnou inspiraci generativní tradicí obsahuje svůj vlastní způsob zahrnutí sémantických ohledů do formální analýzy jazykového systému.

Jednou z oblastí v níž se česká a kognitivně orientovaná jazykověda vydaly podobným směrem je již zmíněný pojem větného vzorce (Daneš, Hlavsa a kol. 1981b), v němž můžeme vysledovat podobnou motivaci jako u konstrukční gramatiky. Sémantickou stránku tohoto přístupu dále rozvinul Kořenský (1984b), jehož motivace je podobná Croftově či Langackerově. Hovoří o souboru „potenciálních relačních objektů intenzionální povahy, které jsou mluvčímu k dispozici," který je pro něj souborem „relačních modelů ‚stavů světa‘" a nelze jej redukovat na „abstraktní postulát lingvistického metajazyka" vzhledem k tomu, že se jedná o „objektivně existující kategorii lidského myšlení." (s. 14) Jde tu tak vlastně o implicitní odmítnutí objektivistické sémantiky. Kořenský ovšem nemá k dispozici pojmový aparát teorie prototypů a uchyluje se proto k sémantickému atomismu (jeho teorie ostatně vznikala ve stejné době, kdy byly pokládány základy generativní sémantiky, proti níž se vymezuje). Jeho pojem sémantické báze se tedy nenachází na psychologicky bázové úrovni tak, jak ji definovala teorie prototypů, ale na úrovni nejobecnější. Vidí tak například věty jako Oskar je hloupý a Oskar je hlupák jako vyjadřující stejný bázový význam, přestože jejich lexikálně gramatické naplnění dodává schematicky další rovinu významu. Ve schematičnosti gramatického významu se tedy tento přístup přibližuje konstrukční gramatice, která se ovšem nesnaží o co nejobecnější popis, ale o popis kognitivně pokud možno nejreálnější. Zmíněné dvě věty by tedy pravděpodobně popsala zvláštními konstrukcemi, které můžeme znázornit například takto: někdo být nějaký a někdo být něco, které jsou instanciovány (prostřednictvím procesu typu pojmové integrace) slovy Oskar a hloupý nebo Oskar a hlupák a konstrukcí přítomného času. Zřejmá příbuznost těchto vět se nachází v hierarchicky uspořádaném souboru jazykových prostředků.

Přelomové práce Kořenského, Daneše, Hlavsy a dalších ukazují pnutí mezi tradičními předpoklady a snahou podchytit jazyk v jeho skutečné složitosti. Podtrhují ale také radikálnost Lakoffova přístupu, který, aby dostál stejným závazkům, musel identifikovat a kriticky zhodnotit často nevyřčené předpoklady moderních věd o člověku a komunikaci.

Jistě lze najít i další styčné body mezi kognitivně lingvistickým přístupem k jazyku a myšlení a úvahami o povaze těchto jevů, které vyslovili různí čeští badatelé (ne nutně představitelé Pražské lingvistické školy). Za všechny uvedu Vopěnkovu (2001b) alternativní teorii množin, která se také snaží hledat základy matematiky v lidské zkušenosti se světem, a fraktální lingvistiku Luďka Hřebíčka (2002b), která zcela jinou cestou dochází k závěru, že jazyk je sémanticky motivovaný na všech úrovních. Bylo by nerozvážné zde hledat více než parciální podobnosti, ale snad těchto několik odstavců ukázalo, že ani našemu odbornému prostředí nemusejí být myšlenky předkládané Lakoffem a jinými radikálně cizí.



[1] Ani v nejmenším se zde nesnažím zpochybňovat přínosnost a hloubku postřehů české lingvistiky minulého století. Díky ní jistě patří čeština k jednomu z nejlépe popsaných jazyků (viz např. Akademickou mluvnici). Není však možné si nevšimnout, že obzvláště u pojmu funkce zůstává často u deklarací.

[2] Další důvody proč se slib funkcionalismu nenaplnil předkládá Starý (1995, 10n).