Kognitivní lingvistika v interdisciplinární perspektivě

Tato sekce stručně popisuje vztah kognitivní lingvistiky k několika důležitým humanitním oborům.

Kognitivní lingvistika a psychologie jsou spolu nerozlučně spjaty. Výsledky psychologického výzkumu, jako jsou teorie prototypů či bázové kategorie, se staly nedílnou součástí arzenálu kognitivních lingvistů. Na druhou stranu například pojmová metafora inspirovala celou řadu kognitivně psychologických experimentů (viz Gentner 2001b, nebo Chrz 2000b, níže) a ovlivňuje psychologii kreativity a analogie. O některé pojmy, jako scénáře a mentální modely se pak oba obory dělí stejnou měrou. Zásadní aspirací kognitivní lingvistiky je psychologická reálnost, a proto se kognitivní lingvisté často obracejí na psychology. Oba obory také sdílí celou řadu nedořešených otázek od úlohy paměti po povahu mentálních reprezentací. Kognitivní psychologie také spojuje mnohé nezávislé jazykovědné směry, ke kterým se obrací pro realističtější pojetí jazyka, než jaký nabízí původně dominantní generativní tradice. Představitelé těchto přístupů se setkali ve sborníku nazvaném Nová psychologie jazyka (Tomasello 1998a), jehož editor dokonce takto spojené směry nazval „kognitivně-funkční pohled na strukturu jazyka". Přestože podle něj neexistuje jednotný lingvistický přístup, je pro psychologii důležité, že se shodnou na tom, že „jazyk není nezávislý ‚mentální orgán‘, ale spíše složitá mozaika kognitivních a společenských komunikativních aktivit, které jsou úzce propojeny se zbytkem lidské psychologie." (s. ix). Mezi další význačné psychology, kteří hledají styčné body mezi svým oborem a kognitivní lingvistikou patří již zmínění Sinha (mj. v tisku) a Gibbs (mj. 1994a, 2000a). V jejich pracích lze nalézt odkazy na další výzkumy.

Zájem o metaforu a obecnou problematiku, kterou se zabývá kognitivní lingvistika, má ve výzkumu a praxi klinické psychologie dlouhou tradici. Metafora a kognitivní modely jsou dobře dokumentovány jako terapeutický prostředek, ale oba obory se zatím rozvíjejí nezávisle na sobě. O sblížení se pokusil mimo jiné Lakoff (1997a) v článku o úloze metafory v interpretaci snů.[1]

Kognitivní lingvistika a společenské vědy mají stejně jako v případě psychologie k sobě velmi blízko. Nejenže stály postřehy z těchto oborů u zrození mnoha myšlenek, které jsou centrální pro kognitivní hnutí[2], badatelé inspirovaní kognitivní lingvistikou se stále častěji věnují problémům tradičně náležejícím antropologii, sociologii nebo politologii. Již Fernandez (1986b) poukázal na důležitost experiencialismu pro antropologii, která je jinak na míle vzdálená „pečlivě omezenému světu formální analýzy." (s. x) Sraussová a Quinnová (1997b) pak ukázaly přítomnost metafor a scénářů v systému společenských významů a navrhly pro antropologickou interpretaci kognitivně konekcionistický rámec. Fernandez (1991b) také uspořádal sborník antropologických příspěvků k metafoře. Již zmíněný Mark Turner (2001a) se pokusil ukázat, jak by bylo možné rozvinout slavný rozbor balinézských kohoutích zápasů Clifforda Geertse pomocí pojmové integrace a stejně tak se vyjádřil k některým otázkám ekonomických teorií. René Dirven na začátku 90. let napsal práci o metaforách ovlivňujících kulturní situaci v Jižní Africe (1994a) a v letech 2001 a 2003 spoluredigoval dva sborníky kognitivně motivovaných příspěvků na téma jazyk a ideologie, kde se objevuje pojem kulturní kognitivní modely navazující na Lakoffovy IKM. K rozboru politických textů pak mimo jiné přispěli Chilton (1996a) analýzou jazyka politických debat o jaderném zbrojení, Charteris-Black (2004a), který se pokusil o zachycení metaforického zobrazení politiky na základě korpusu programů politických stran ve Velké Británii a Andreas Musolff (2004a), který něco podobného provedl při srovnávání debat o Evropské unii ve Velké Británii a v Německu. Pojmové metafory se také velmi často objevují v kontextu vzdělávání (např. Cortazzi a Jin 1999b), kde slouží nejen jako analytický nástroj pro rozbor odborného a veřejného diskurzu, ale také, jako nástroj pro rozvoj výuky (např. Ponterotto 1994a). Metafoře ve vzdělávání se věnoval již sborník v polovině osmdesátých let (Taylor 1984b) a bylo jí věnováno celé číslo časopisu Theory into practice z roku 1990. Dále nelze opomenout práce Wierzbické (1997b, 2003b), která je známá právě svými kulturními sondami pomocí analýzy klíčových pojmů, ani již zmíněné Lakoffovy analýzy politické situace ve Spojených státech (2002a aj.).

Kognitivní lingvistika a literární věda jsou přirozenými spojenci. Příspěvek kognitivní lingvistiky do literární teorie sice zůstává na okraji tohoto oboru, ale její vliv je do budoucna velice slibný.[3] Nepřekvapí, že první  setkání těchto dvou disciplín se odehrálo na poli metafory. Prvním rozsáhlejším příspěvkem byla kniha Marka Turnera Myšlení, metafora a literární věda z roku 1987, na jehož další knize z roku 1989 spolupracoval George Lakoff. Turnerovu knihu, Literární mysl: O původu myšlení a jazyka (1996a) vydalo v roce 2005 v překladu Olgy Trávníčkové nakladatelství Host. V této práci se snaží ukázat, že literatura není zvláštním případem lidských myšlenkových a jazykových schopností, ale je založena, stejně jako tzv. běžné myšlení a jazyk, na kognitivních procesech pojmové integrace. Podobně se snaží všudypřítomnost metaforického typu myšlení ukázat Gibbs (1994a), který kromě literatury věnuje pozornost také filmu.

Hlubší inspiraci v kognitivně lingvistickém přístupu k jazyku a komunikaci hledá nová disciplína zvaná kognitivní poetika nebo kognitivní stylistika. Tento obor začal již v sedmdesátých letech rozvíjet Reuven Tsur, který se snažil obohatit práce formalistů a strukturalistů, a to zejména Mukařovského, o kognitivní dimenzi, kterou by bylo možné systematicky popsat „vztah mezi jazykovou strukturou literárních textů a jejich vnímáním" (Tsur 2002b, s. 379). Jeho práce se odvíjela nezávisle na kognitivní lingvistice (např. Tsur 1992b), ale sdílí s ní mnoho rysů. Kognitivní poetiku inspirovanou přímo prací Johnsona a Lakoffa a jejich následovníků začali v devadesátých letech vyvíjet další, kteří sice vycházejí z podobných předpokladů jako Tsur, ale snaží se k řešení podobných problémů využívat aparát kognitivní lingvistiky (viz například příspěvky do sborníků Gavins a Steen 2003a, Semino a Culpeper 2002a a zvláštní vydání časopisu Language and Literature věnované metafoře). Podobně jako kognitivní lingvistika, není ani kognitivní poetika jednolitou disciplínou. O její sjednocení a přiblížení ke kognitivní lingvistice se pokusil v Úvodu do kognitivní poetiky Peter Stockwell (2003a).[4]

Kognitivní lingvistika a filozofie je spojení, které nelze opomenout. I v této knize filozofickým tématům Lakoff věnuje značný prostor, vzhledem k tomu, že u jako základní stavební blok kognitivní lingvistiky vidí reformulaci některých našich fundamentálních filozofických přesvědčení o povaze jazyka, myšlení a racionality. Znovu se těmto otázkám věnoval spolu s filozofem Markem Johnsonem hlavně v knize Philosophy in the flesh (Filozofie z masa a kostí) z roku 1999a. Často citovaná je také Johnsonova kniha The body in the mind (Tělo v mysli), která vyšla ve stejný rok, jako Ženy, oheň a nebezpečné věci. Kromě zmiňovaných publikací s Lakoffem, vydal v roce 1993a Johnson také knihu zabývající se morální filozofií a implikacemi témat, jimiž se zabývá kognitivní lingvistika, pro etiku.

Většina filozofických zkoumání z pohledu kognitivní lingvistiky se ovšem odehrává na poli analytické (a tedy převážně anglo-americké) filozofie. Na intelektuální prostředí, v němž má kořeny také české lingvistické myšlení, měla ale mnohem větší vliv širší kontinentální filozofická tradice zahrnující směry od fenomenologie až po postmodernismus. Pro kognitivní lingvistiku jsou obzvláště relevantní díla Ricoeura a Foucaulta[5] (ale i dalších). Bohužel je nutné říci, že přestože oba myšlenkové směry řeší podobné problémy podobnými způsoby, nevedou spolu v podstatě žádný dialog. Jediným kognitivně založeným myslitelem, který se těmto paralelám alespoň částečně věnuje je zmiňovaný Mark Johnson, ale nejsem si vědom podobných snah mezi kontinentálními filozofy (ať u nás nebo v zahraničí). Důvodem je snad to, že se již od dob Russella jazyky a světy obou typů filozofie tak rozrůznily, že dnes se už ani nesnaží si vzájemně porozumět. Je ale možné, že v okamžiku, kdy v analytické filozofii bude nahrazen takzvaný jazykový obrat obratem kognitivním, nebudou si již moci kontinentální filozofové dovolit kognitivní lingvistiku ignorovat. Některé styčné body mezi kognitivním a fenomenologickým přístupem k jazyku načrtla Vaňková (1999bb). Johnson a Lakoff (1999a) se fenomenologii kupodivu nevěnují vůbec a o francouzské moderní filozofii, která s vzhledem k této tradici vymezuje, se zmiňují jen letmo a většinou odmítavě. Toto mlčení také ostře kritizovala již zmíněná práce V. Haserové (2005b).



[1] Starší verze tohoto článku je k dispozici na internetu na www.ac.wwu.edu/~market/semiotic/lkof_drm.html. V elektronické podobě si lze na podobné téma přečíst i článek Zoltána Kövecsese www.clas.ufl.edu/ipsa/journal /2001_kovecses01.shtml.

[2] Antropologickou genezi pojmu rámce, který stojí u základů Lakoffových kognitivních modelů popsala Deborah Tannenová (1993b) v úvodu do sborníku na toto téma. Také Lakoff a Johnson (1980) se zmiňují o vlivu antropologů Victora Turnera a Clifforda Geertze na jejich teze o vztahu metafory a rituálu.

[3] Podobně tuto situaci popsali van Noppen a Hols (1990) ve svém úvodu k bibliografii metafory osmdesátých let.

[4] V doslovu k českému vydání Turnerovy Literární mysli podává Jiří Trávníček přehled kognitivně orientované literární vědy včetně obsáhlého seznamu literatury z poněkud jiné perspektivy.

[5] Frank (1990b) dokonce o lakoffovském experiencialismu říká: „Zánik objektivismu nevede nutně k vykořeněnému, anarchistickému, nihilistickému relativismu. Zdá se mi, že je to přesně to, co se snažil ukázat Nietzsche, a co potřeboval, ale nikdy nenalezl, Foucault jako filozofický základ svého politického myšlení." (s. 158)