Čím se dnes zabývá kognitivní lingvistika

Podívejme se teď blíže na některé směry, které získaly mezi kognitivními lingvisty jistou popularitu. Témata, která jsou dnes pro kognitivní lingvistiku relevantní, pokrývají celou škálu obecně jazykovědných problémů. Ilustrativním příkladem toho, jak vidí kognitivní lingvistika své výzkumné priority, může být například výběr z názvů kapitol Úvodu do kognitivní lingvistiky Davida Lee (2002a): 1) prostorové významy a jejich metaforická rozšíření, radiální kategorie, konstrukce a mentální prostory představují perspektivy a nástroje, které stojí v centru kognitivně lingvistické práce; 2) vývoj jazyka, slovesný vid, kauzativnost a agentivnost, diskurzivní procesy a kreativita v jazyce poukazují na některé z konkrétních problémů, na něž se kognitivní přístup uplatnil. Úvod Crofta a Cruse se naopak soustředí na potenciál kognitivní lingvistiky v sémantice a syntaxi, zejména s důrazem na konstrukční gramatiku.[1] Nejúplnější přehled kognitivně lingvistických témat najdeme v již zmíněném nadcházejícím Kompendiu kognitivní lingvistiky, které do seznamu témat přidává vtělesnění, obrazová schémata, rámce, idealizované kognitivní modely a domény, metonymii a ikoničnost. Najdeme v něm také články věnující se tradičním jazykovědným tématům, např. fonologie, derivační i flektivní morfologie, modalita, čas a vid, větná struktura, slovesný rod, jmenný rod apod. Dále bude Kompendium obsahovat příspěvky zabývající se vztahem kognitivní lingvistiky k některým lingvistickým podoborům, např. diachronní lingvistice, lexikografii, typologii, aplikované a textové lingvistice.

Zde se stručně a v hrubých obrysech zmíníme pouze o některých z význačnějších směrů, kterými se kognitivní lingvisté v posledních dvaceti letech vydávali. Jsou to teorie pojmové metafory, teorie pojmové integrace, kognitivní gramatika, konstrukční gramatika a teorie textových světů. V kontextu těchto přístupů se pak ještě stručněji podíváme na kognitivní sémantiku, slovní gramatiku a v následujícím oddíle nastíníme spojení a dialog kognitivní lingvistiky s psychologií, společenskými vědami (sociologií a antropologií), literární vědou a filozofií.

Teorie pojmové metafory, také nazývaná teorií kognitivní metafory, je jedním ze základních pilířů kognitivní lingvistiky a také oblastí, v níž nacházíme nejvíce styčných bodů s ostatními obory (viz níže). Proto jí také Lakoff ve své knize věnuje tolik prostoru, jako jednomu ze základních strukturujících prostředků pojmového  systému. Teorie metafory ale žije také svým vlastním životem, jak je vidět ze čtyř bibliografií, které vyšly od roku 1970. První zpracoval Warren Shibles v roce 1970b, který shrnul včetně anotací práce týkající se problematiky metafory od antiky až do konce šedesátých let dvacátého století. V roce 1985b vydalo nakladatelství Benjamins bibliografii metafory, kterou zpracoval tým pod vedením van Noppena. Tato bibliografie obsahující patnáct let publikací pojímá téměř 4500 záznamů, což vedlo redakční tým k tomu, že v úvodu popsal období druhé poloviny sedmdesátých a začátku osmdesátých let jako „metaformánii".  Další bibliografie následovala v roce 1990 (van Noppen, 1990b) a následujících patnáct let spolu s dodatky z doby pokrývané předchozí bibliografií shrnuje elektronická bibliografická databáze (de Knop, 2005b)[2]. Odborníci tak mají k dispozici odkazy na téměř dvacet tisíc knih a článků, které se nějak vyslovují k problému metafory. Obzvláště za posledních dvacet let je mnoho z nich alespoň částečně ovlivněno teorií kognitivní metafory, které má své počátky v roce 1980 a je shrnuta také v této knize. Sama tato teorie za tu dobu prošla vývojem, který lze rozdělit do dvou proudů. Zaprvé se neustále rozšiřuje počet oborů, na které byla tato teorie aplikována. Patří mezi ně mimo jiné politologie, právo, ekonomika, psychologie a biologie. Některé z těchto aplikací jsou popsány na konci této sekce. Na druhé straně pak stojí vývoj principů teorie samotné. Tyto dva směry jsou na sobě částečně nezávislé, protože značná část pokusů o praktické aplikace teorie pojmové metafory se spokojuje s její původní formulací v Metaforách, kterými žijeme.

Vývoj samotné teorie popsali v doslovu k druhému vydání Metafor, kterými žijeme Lakoff a Johnson prostřednictvím tří ‚metafor metafory‘. První metafora nabídla matematické pojetí metaforické projekce jako souboru uspořádaných dvojic. Tato metafora ale neumožnila popsat vytváření nových pojmových struktur, jako je například „čas, který lze prodat". Druhou fází teorie bylo pojetí metafor jako obrazové projekce jedné struktury do druhé. Lakoff a Johnson zde doslova hovoří o analogii s meotarem, na který se pokládají fólie, jež jsou pak promítnuty na obrazovku. Tento obraz lze popsat již zmíněným principem invariance (Lakoff 1990a, 1993a), který předpokládá, že se promítá celá doména, přestože ne všechny její části jsou součástí uspořádaných dvojic. Například u metafory Teorie jsou budovy jsou v doméně budov zcela irelevantní některé její části jako kanalizace nebo elektrické vedení. Je proto potřeba postulovat parametry, které jejich promítnutí zamezí.

Těmto problémům se podle Lakoffa a Johnsona vyhýbá nové pojetí metafory vycházející z neurální teorie jazyka. Podle této metafory je metaforická projekce ekvivalentem současné aktivace neuronových map v mozku. Tím se zamezí problémům, které vycházejí z lingvistické definice domén zkušenosti. U základu tohoto pojetí stojí teorie primárních metafor, kterou předložil Grady (např. Grady et al. 1996a). Primární metafory jako Více je výše nebo Účel je cíl cesty povstávají přímo z lidské zkušenosti se světem a slouží jako stavební bloky složitějších pojmových metafor (např. Dosáhnout poznání je vystoupat na horu). Díky své bezprostřední provázanosti na zkušenost jsou primární metafory téměř vždy univerzální. To, jak jsou konkrétně realizovány v gramatice, slovníku a frazeologii jednotlivých jazyků, se však může lišit. Touto problematikou se zabývá Kövecses (2005a), který popisuje celou řadu příkladů univerzality metafor a způsobů, jimiž lze postihnout jejich variabilitu v jednotlivých jazycích a kulturních systémech.

Teorie primárních metafor vzbudila značnou pozornost, ale celá neurální teorie jazyka a metafory zatím čeká na širší přijetí. Většina badatelů v oblasti metafory stále pracuje s analogií promítání obrazů. V tomto duchu se nese většina příspěvků do celé řady sborníků (např. Cameron a Low 1999a, Gibbs a Steen 1999a, Barcelona 2000a, Dirven a Pörings 2002a, Gibbs a Komendzinski 2002a) i zatím nejlepší úvod do teorie pojmové metafory od Zoltána Kövecsese (2002a), který podává přehled oboru od roku 1980 do roku 2002.[3]

Kognitivními základy teorie pojmové metafory se také zabývala celá řada kognitivních psychologů z nichž nejznámější jsou práce Raymonda Gibbse (např. 1994a). Gibbs spolu se svými kolegy provedl celou řadu experimentů, které potvrdily, že  kognitivní zpracování metafor není parazitní na tzv. doslovném jazyku. Alternativní kognitivní teorii metafory na základě kognitivně psychologických experimentů předkládají Glucksberg a jeho kolegové (2001b, 1997b). Podle nich jsou metafory předkládané ve formě X je Y čistě atributivní výroky, které zařazují X do třídy entit, které mají vlastnosti Y. Na těchto výsledcích staví svou kritiku pojmové metafory již zmíněné práce Leezenberga (2001b) a Haserové (2005b).

V posledních letech vzrostl zájem o zkoumání metafory na základě korpusových dat (např. Deignan 1999a a Barnden et al. 2001, 2003). Korpus stojí především u základů  mnoha aplikovaných zkoumání metafory, popsaných na konci této sekce (např. Charteris-Black 2004a nebo Musolff 2004a).

Za součást rozvoje teorie pojmové metafory lze považovat i teorii pojmové integrace, která je tématem následujícího oddílu.

Teorie pojmové integrace[4] vychází z aplikace teorie mentálních prostorů navržené Fauconnierem v polovině osmdesátých let (druhé vydání viz Fauconnier 1994a). Pojem pojmové integrace vzešel ze spolupráce Fauconniera s Markem Turnerem a zabývá se tím, jak vypadá spojení dvou nezávislých mentálních prostorů. Pojmová integrace umožňuje zpracování vět jako Ve Francii by aféra Watergate Nixonovi neuškodila. Tato věta je složitě integrovaným pojmem. Dva prostory se zkombinují a vytvoří prostor třetí (integrovaný), který zdědil část struktury původních prostorů, ale zároveň vytváří struktury vlastní. Integrované prostory splňují tyto čtyři podmínky: 1) částečná projekce mezi prostory (například prezidenti, volební systémy atd. jsou vzájemně propojeny); 2) obecný prostor, který se částečně promítá do obou prostorů, v jehož rámci můžeme na jejich integraci nahlížet (například systém západní demokracie); 3) integrace, v níž se oba zdrojové prostory částečně promítnou na nový prostor (například prostor USA promítne Nixona, jeho osobní charakteristiky a chování, ale ne to, že je americkým prezidentem, a prostor Francie promítne to, co víme (nebo se dozvídáme) o volebních preferencích francouzských voličů; 4) nová struktura integrovaného prostoru, která nepochází ani z jednoho ze zdrojových prostorů (například Nixon je francouzským prezidentem, nemusí rezignovat a neztratí prestiž). (Viz Fauconnier 1997a, kap. 6)

Proces pojmové integrace se ale v jazyce nachází i v mnohem prozaičtějších kontextech, například při predikaci. Fauconnier a Turner (2002a) rozebírají příklad adjektiva bezpečný. Jeho použití v kontextech jako bezpečný přechod a bezpečný pes ukazuje na zcela nesouměřitelné vlastnosti a pouze naše znalost rozdílů mezi doménou přechodů a doménou psů nám umožňuje význam těchto výrazů pochopit. Vyskytnout se můžou i příklady, kde zdánlivě protichůdné výrazy mají stejný význam, například židovský holocaust a nacistický holocaust, kde díky našim ač povrchním znalostem dějin, je adresátovi okamžitě jasná agentivní struktura, byť v obou případech s jiným důrazem.

Pojmová integrace je úzce provázána s metaforou. Vztahem mezi teorií pojmových metafor a pojmovou integrací se zabýval Kövecses (2002a, 2005a). Podle něj i podle Fauconniera a Turnera, se lze na pojmové metafory dívat jako na jeden specifický typ pojmové integrace. Výše uvedené příklady jsou ukázkou nemetaforické projekce mezi dvěma doménami, ale je zřejmé, že ke stejnému procesu dochází v metaforických případech jako žák je květina, kterou učitel musí opečovávat. M. K. Hiragaová (2005a) pojmovou integraci vidí jako model, který je mnohem užitečnější než původní teorie pojmové metafory díky její schopnosti vysvětlit kreativní a neologické použití obrazů stejně jako obrazy konvenční. Hiragaová navíc dává pojmovou integraci do souvislosti s Pierceovskou teorií znaku[5] při rozborů ikoničnosti, kterou vidí jako neoddělitelnou součást metafory. Tímto způsobem je podle ní možné najít styčné body s jakobsonovským strukturalismem.

Právě v kontextu pojmové integrace není možné nepovšimnout si podobnosti mezi metaforou a analogií[6]. Tyto procesy jsou si velmi příbuzné a větší odborný zájem o ně se rozpoutal stejně jako v případě metafory koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Na jejich příbuznost poukázali například Holyoak a Thagard (1995b) ve své populární práci o analogii a víceméně jako opačné póly na kontinuu od explicitnosti k lexikalizovatelnosti je popsala Gentnerová et al. (2001b). Ve stejném sborníku se k této otázce vyjádřil i Fauconnier (2001a), podle nějž lze pojmovou integraci považovat za základní proces, který je společný jak analogii, tak metafoře, ale vyskytuje se i mnohem šíře v našem pojmovém systému.

Pojmové integraci se jako jednomu ze základních procesů kognitivního systému věnuje mnoho badatelů. Lze pomocí ní popsat gramatické konstrukce (viz dále), vývoj jazyka (například vytvoření nového pojmu počítačový virus kombinací domény programování a zdraví, viz Fauconnier 1997a), predikaci, konceptualizaci časových řad, chápání satirických obrázků, karikatury a další jevy. Má své důsledky také pro Lakoffovu teorii idealizovaných kognitivních modelů, které mentální prostory strukturují. Z toho plyne i jejich úzká provázanost s teorií pojmových metafor a teorií prototypů, které také mají zásadní význam pro kognitivní modely. Integrace probíhá i na úrovni gramatiky, kde se občas hovoří o unifikaci (viz dále konstrukční gramatika). Širší filozofické a kognitivní důsledky teorie pojmové integrace rozebral Fauconnier v knize The way we think (Jak myslíme) ve spolupráci a Markem Turnerem (2002a). Turner (2001a) se pak zabývá důsledky pojmové integrace pro společenské vědy, v nichž může být jednak dobrým teoretickým modelem, ale samozřejmě také principem, podle kterého vznikají nové teorie. Této teorii byl věnován sborník Fauconnier a Sweetser (1996a), kde se badatelé zabývali především aplikacemi teorie mentálních prostorů a celé jedno vydání Cognitive Linguistics, v jehož rámci vyšel i velmi dobrý úvod do pojmové integrace (Coulson a Oakley 2000a) a studie zkoumající tuto teorii z hlediska psychologie (Gibbs 2000a). Kriticky se k ní postavil například Ritchie (2004a), který poukázal zejména na nebezpečí přílišného spoléhání na metaforu prostoru s ohledem na lidské myšlení. Ale i podle něho, může pojmová integrace být velice užitečným nástrojem, pokud se jí podaří vyvarovat se přílišného zjednodušení.

Teorií pojmové integrace (a s ní spojenými otázkami pojmové metafory) jsme se zatím zabývali hlavně v rovině sémantické. Problémům sémantických struktur se navíc v rámci kognitivní lingvistiky věnovali mnozí další. Sweetserová (1990a) zkoumala význam lakoffovské teorie kategorizace a metafory pro etymologii a historickou lingvistiku. Obsáhlé kompendium Leonarda Talmyho (2003) pak vystavuje kognitivní sémantiku jako celistvý přístup k jazyku z hlediska pojmových struktur. Talmyho práci lze jejím významem považovat za paralelní Langackerově kognitivní gramatice (viz dále), přistupující se stejnou motivací k problému vztahu významu a formy, pouze z pohledu významu. Přes jistou inzulárnost jejích teorií nelze opět nepřipomenout Wierzbickou a její naturální sémantiku. Konceptualizací prostoru v rozmanitých jazycích světa se zabývá výzkumný tým Stephena Levinsona v holandském Psycholingvistickém institutu Maxe Pancka (viz např. Levinson 2003b), který z poněkud jiné perspektivy zkoumá řadu aspektů domény, která je pro kognitivní lingvistiku zdrojem mnoha metaforických projekcí od syntaxe (viz Langacker) po lexikologii (Lakoff a Johnson, Sweetserová apod.).

Tato jednostrannost je však pouze zdánlivá. Je třeba si uvědomit, že kognitivní lingvistika vidí tradiční rozdělení syntax - sémantika[7] jako kontinuum a ani nepředpokládá samostatnou lexikální složku. Dosud zmíněné teorie tedy mají přímý vliv na analýzu syntaktických vztahů. Podívejme se na dva kompatibilní a naprosto zásadní přístupy ke kognitivnímu popisu toho, čemu se tradičně říká syntax.

Kognitivní gramatiku již od konce sedmdesátých let[8] rozvíjí americký lingvista Ronald Langacker (1987aa,b, 1991a, 1999a). Původ má opět v opozici k tehdy převládajícímu generativistickému hnutí, ale dnes již existuje jako samostatný gramatický model, který je stále populárnější mezi praktikujícími jazykovědci. Hlavním rysem kognitivní gramatiky je popis gramatiky jazyka jako „strukturovaného inventáře konvenčních symbolických jednotek" (Langacker 1988a, s. 11). Symboličnost gramatických jednotek je daná dalším rysem kognitivní gramatiky, a to důrazem na inherentní symboličnost veškeré gramatiky. Podle Langackera neexistuje v gramatice nic než sémantická a fonologická struktura. Význam se ale chápe ve smyslu experiencialistické kognitivní sémantiky a může být jak schematický, tak propoziční.

Jednotky mohou být sémantické či fonologické, anebo symbolické, které jsou v podstatě symbolickým vztahem mezi sémantickým a fonologickým pólem. Lexikon, syntax a morfologie nejsou diskrétní moduly, ale tvoří škálu. Gramatický systém pak obsahuje pouze a jen 1) gramatické jednotky; 2) významová „schémata" těchto jednotek; 3) kategorizační vztahy mezi jednotkami. V kognitivní gramatice nejsou žádné pomocné struktury bez fonologického nebo sémantického obsahu, jejichž existence by byla nutná pouze z formálních důvodů (např. transformační pravidla).

Význam gramatických jednotek je schematický, a to nejen obrazově schematický. Aplikaci schématu na lexikální význam nebo na jiné schéma nazývá Langacker instanciací, ale lze tu najít i paralely s pojmovou integrací. Sílu schematického gramatického významu a jeho instanciace (integrace) jiným schématem dobře ilustrují případy, které jsou mluvčím srozumitelné, ale nikdy by nemohly být sankcionovány formální gramatikou. Vezměme si například v češtině poměrně běžný typ věty, v níž se aplikuje schéma pasiva na netranzitivní sloveso. Například Kdo neodejde, bude odejit,[9] které bez jakékoli násilné komputace porozumí jakýkoli český mluvčí. Podle formální gramatiky takováto věta nikdy nemůže být vyslovena,[10] protože intranzitivní sloveso nemůže být pasivizováno. Korpusově osvícená formální gramatika by k lexikálnímu vstupu pro sloveso odejít připojila poznámku, že v určitých velmi složitě definovatelných kontextech je jeho pasivní použití možné. Kognitivní gramatika neobsahuje žádné zákazy, pouze umožňuje mluvčím použít své významuplné struktury. Schéma pasiva, které svým významem staví patiens do role jinak typicky agentivního subjektu a často ponechává skutečný agens nevyslovený, v tomto případě činí pravý opak. Agens, který je původně zcela zodpovědný za akt odcházení zůstává agentem, ale najednou v pozici, kde je k této činnosti v trpném vztahu. Tento kontrast pak ústí ve význam nedobrovolného odchodu, který mluvčí navíc pravděpodobně považuje za nesprávný nebo alespoň zpochybnitelný. Gramaticky, ani logicky to nedává žádný smysl, ale z pohledu pojmové integrace je to naprosto přirozené. Langacker (1987ab) uvádí podobný příklad u významu akuzativu. Věta Anglie byla dobyta Normany je naprosto správná, zatímco Anglie byla dobyta Novákovými je nesmyslná. Akuzativní vztah předpokládá vliv jednoho účastníka na druhého a všichni z každodenní zkušenosti víme, že aby tento vliv mohl existovat, musí být jejich velikost či mocnost souměřitelná. Ponecháme-li stranou složité metonymické vztahy, je jasné že tato souměřitelnost existuje u první věty, a ne u druhé. Naprosto přirozeně z toho také plyne přijatelnost věty Beatles dobyli Ameriku. I kdybychom v nějaké generativní gramatice v lexikonu nějakým složitým způsobem přikázali souměřitelnost, ztroskotali bychom na objektivistické sémantice.[11]

Kognitivní gramatika podle Langackera neprodukuje věty na základě nějakého algoritmu jako gramatiky generativní, ale pouze tvoří strukturovaný systém („inventář symbolických zdrojů"), který je součástí obecného lidského kognitivního systému (jak jej například popsal v této knize Lakoff). Gramatika tedy není modulárně oddělena od zbytku lidského kognitivního systému a jsou jí k dispozici stejné procesy (například prototypová kategorizace, metaforizace, schematizace, mentální prostory atd.), které používáme stejně tak pro rozhodnutí o tom, koho budeme volit, jako při volbě správného pádu po předložce. Gramatika je tak nejen kognitivně realistická, ale také vhodná pro běžné použití, protože sama o sobě nenutí lingvistu k nějaké konkrétní formalizaci jeho výsledků.

Důležitý je zde princip maximálního popisu, který je v ostré opozici k tradičním gramatikám, kde je za ctnost považováno co nejmenší množství pravidel generujících co nejvíce vět, a tím splňujících podmínku komputační efektivnosti. Tento princip však stojí přesně proti zájmu tvůrců skutečných deskriptivních gramatik, které mají za cíl popsat jazyk v celé jeho složitosti, a snaha vměstnat ho do souladu s malým množství pravidel stojí zbytečné úsilí. Místo toho gramatici potřebují nějaký jednotný organizační princip, který vždy v dějinách filologie spojoval aspekty sémantické s formálními. Tento princip kognitivní gramatika poskytuje, což ji mimo jiné činí velmi podnětným vzorem pro pedagogickou gramatiku (viz Janda 2002a, Langacker 2000a), v níž lze rozhodně hledat styčné body s dnes vládnoucím hallidayovským funkcionalismem (Tárnyiková 1990b). Prvním pokusem o ucelenou vysokoškolskou gramatiku napsanou z kognitivistických pozic je Kognitivní gramatika angličtiny, kterou připravují do tisku Günter Radden a René Dirven (vydání plánuje nakladatelství Benjamins na rok 2006 ).

Konstrukční gramatika je v jistém smyslu jen název určitého přístupu k syntaxi a Langackerova kognitivní gramatika je vlastně jen jedním typem konstrukční gramatiky (tam ji ostatně řadí i úvod Crofta a Cruse 2004), s níž sdílí v podstatě všechny teoretické a metodologické předpoklady a také mnoho analytických postupů. Rozhodně ale stojí zato podívat se na konstrukční gramatiku samostatně, protože někteří její proponenti přinášejí její důležitá rozšíření. Již svým názvem tento přístup napovídá, že má silné vazby k širší lingvistické a filologické tradici. Termín konstrukce nacházíme v gramatikách již od samého začátku a konstrukční gramatika se jej jen snaží teoreticky a metodologicky upevnit. Jde tak v jistém smyslu o dekonstrukci textů o konstrukcích a nalézání jejich skutečných předpokladů.

O konstrukcích mluví v rámci kognitivní gramatiky už Lakoff (viz rozbor konstrukce s there v této knize) a Langacker (mj. 1987a). Jako pojem, který by se mohl stát základem programu konstrukční gramatiky (nebo spíše gramatik), jej asi první použil Fillmore et al. (1988b), jehož inspiraci zmiňuje i Lakoff v této knize. Fillmorovou původní motivací bylo vysvětlit pravidelnosti v chování idiomů jako příklady, které jsou plnohodnotnou součástí syntaktického systému jazyka a ne zpola lexikalizované výjimky. Kay a Fillmore (1989b) k tomu říkají: „Přijmout konstrukční přístup ke gramatice znamená principiálně se zavázat k rozboru každého jazyka jako celku. Z toho vyplývá, že poměrně obecné struktury jazyka ... a více idiomatické struktury ... mají stejnou hodnotu jako data, která daná gramatika musí vysvětlit." (s. 1) Jako příklad uvádí Croft (2002a) konstrukci čím Xkomprtiv tím Ykomprtiv, kterou známe jako idiom čím víc tím líp, ale vůbec není problém z ní vytvořit větu Čím častěji budeš cvičit, tím víc se budeš cítit jako sportovec. Tato konstrukce musí být stejně tak součástí gramatiky jako konstrukce NSuj VTrns NOj, která produkuje věty typu Oskar má knihu.[12] Tyto konstrukce jsou v jazykovém systému uspořádány ve složitých hierarchizovaných strukturách. Ze všeho nejdůležitější ale je, že zahrnují jak lexikální jednotky, tak morfologická pravidla, která, jak jsem již zmínil, tvoří škálu, na jejímž jednom konci jsou syntaktické konstrukce (které jsou velice schematické) a na druhém slovní jednotky (které jsou velice specifické).[13]

Fillmore, Kay (např. Kay 1997b) a jejich spolupracovníci se vydali cestou formální lingvistiky, a pro zaznamenávání interakce konstrukcí zvolili unifikační přístup (viz např. Shieber 1986b), který definuje syntaktické kategorie pomocí rysů, a proto nelze jejich verzi konstrukční gramatiky zařadit do rámce užší kognitivní lingvistiky (a ani oni sami by se tam pravděpodobně nezařadili). Důraz na konstrukci jako základní jednotku od nich i s názvem převzali někteří kognitivní lingvisté, především Goldberg (1995a) a Croft (2002a), kteří však pro instanciaci konstrukcí, kde forma je vždy spojena s významem, používají proces podobný Fauconnierově a Turnerově pojmové integraci.

Většina toho, co jsme dosud zmínili se zásadně neliší od Langackerovy kognitivní gramatiky. Konstrukční gramatiku je ale nutné zmínit už jen kvůli Croftově (2002a) Radikální konstrukční gramatice, která je pravděpodobně od roku 1987, kdy vyšly knihy Lakoffa a Langackera, nejpřevratnější a svým významem nejdalekosáhlejší knihou v jazykovědě vůbec. Croft v podstatě dovádí do důsledku principy navržené Langackerem a jinými, ale přistupuje k problému z hlediska typologa, tedy člověka, kterému leží na srdci adekvátní popis celé řady jazyků, a ne jen angličtiny nebo češtiny. Croft navrhuje gramatiku, v níž jediným syntaktickým vztahem je vztah meronomický, tj. vztah části k celku. Na úrovni formy nepotřebuje žádné složkové ani závislostní vztahy, protože ty všechny se odehrávají na úrovni sémantiky. Není třeba se tedy dohadovat, jestli řídícím členem v základní větě je podmět nebo přísudek, protože jejich vztah je dán vztahem významovým. Na úrovni syntaktického významu pak Croft jako typolog chce hledat i jazykové univerzálie, protože univerzálie čistě syntaktické odmítá. Stejně jako Langacker nepostuluje Croft žádná produkční (přepisovací) pravidla. Při použití dochází k procesu integrace, který je podobný Fauconnierově pojmové integraci.[14]

Croftova rozsáhlá kniha obsahuje detailní rozbory z mnoha jazyků a předesílá možné kritiky. Podařilo se mu v ní skloubit potřeby běžného lingvisty pracujícího v terénu s požadavkem kognitivně realistického popisu jazyka, který zase potřebují kognitivní filozofové. Nejdůležitější je, že umožňuje použít stejné principy při popisu různých jazyků, aniž by uvalovala kategorie jednoho jazyka (nebo typu) na jazyk (nebo typ) druhý. Teorie konstrukční gramatiky obecně získává poslední dobou na popularitě, dokladem toho je i nově založený odborný časopis Constructions, který je k dispozici pouze na internetu na www.constructions-online.de.

Slovní gramatika. Na okraj konstrukčních gramatik, je ještě nutné zmínit se o tzv. slovní gramatice (Word Grammar), kterou již od počátku osmdesátých let rozvíjí londýnský lingvista Richard Hudson (1984a, 1990a, v tiskua). Přestože v mnohém patří do kognitivní lingvistiky v širším slova smyslu, objevila se, myslím právem, v již zmíněném Kompendiu kognitivní lingvistiky po boku gramatik konstrukční a kognitivní. Slovní gramatika vychází ze základního předpokladu, že „jazyk je pojmová síť," kterou lze vyjádřit pomocí grafu. Slovní gramatika sdílí téměř veškeré principy s kognitivní a konstrukční gramatikou: nerozlišuje mezi lexikonem a syntaktickými pravidly ani mezi sémantikou a pragmatikou. Liší se ale zásadním způsobem v implementaci, což je částečně i proto, že její kořeny leží v Hallidayovské systemické lingvistice a podobá se i Lambově relační gramatice (Lamb 1999b). Díky tomu se od kognitivní a konstrukční gramatiky odlišuje v přístupu k morfologii, jako vydělené oblasti jazyka, zatímco například Langacker vidí mezi morfologií a syntaxí pouze kontinuum. Ve srovnání s Langackerem je Hudson mezi českými jazykovědci poměrně známý (často přednášel v Praze na tzv. Mathesiovských seminářích). Je to i díky tomu, že propaguje závislostní přístup k syntaxi, byť na rozdíl od například funkčního generativního popisu a spolu s kognitivní gramatikou odmítá pojem roviny. Tento přístup si získal své příznivce a Hudson (1998a) pomocí svého aparátu napsal gramatiku angličtiny pro rodilé mluvčí. Soustředil se spíše na větný rozbor, a proto vypadá jeho gramatika poněkud nezvykle, ale díky notaci, která není nepodobná té používané v českých školách, není obtížné se v ní orientovat.

Textové světy. Velice zjednodušeně a pro někoho možná i urážlivě bychom mohli říct, že lingvisté se dělí na ty zabývající se jazykem od věty dolů (tj. syntax, lexikon, morfologie, fonologie, fonetika) a ty, kteří rozebírají jazyk od věty nahoru (tj. text s jevy jako koheze, anafora apod.). Platforma oné druhé skupiny, textová lingvistika, je poměrně nový obor, jehož protagonisté v podstatě sdílejí jen zájem o text jako celek, jehož strukturu je nutné analyzovat jako víc než jen sumu větných struktur v něm obsažených.[15] Lingvistika generativní tradice k analýze textu v tomto smyslu není dost dobře uzpůsobena a víceméně umožňuje zachytit nadvětné vztahy (většinou omezené na koreferenční anaforu) maximálně v rámci několika vět. Kognitivní lingvistika, zejména díky teorii mentálních prostorů, ale i nemodulární povaze kognitivní/konstrukční gramatiky, má pro analýzu textu mnohem hlubší potenciál, který je bohužel dosud povětšinou nerealizovaný.

Kognitivní gramatiku aplikovala van Hoeková (1997a) na studium anafory, přičemž postulovala kontinuum mezi jevy na úrovni syntaxe a diskurzu, v němž se nacházejí různé stupně „pojmové a sémantické konektivity" (viz také Langacker 1999a). Vztahu kognitivní gramatiky a diskurzu se věnoval také Langacker (2001a), který jej shrnuje takto: „Jazykové struktury [...] zahrnují očekávání diskurzu a lze je interpretovat jako instrukce pro modifikaci současného stavu diskurzu." (s. 143) Pro popis tohoto stavu pak používá termínu diskurzivní prostor, který je kompatibilní s teorií mentálních prostorů.

Nejkomplexnější teorii „kognitivní gramatiky diskurzu" asi předložil Paul Werth (1999a), který hovoří o textových světech. Podobně jako mentální prostory, jsou textové světy kognitivně bohaté, tj. jsou strukturovány nějakými kognitivními modely. Textové světy jsou vystavovány v průběhu textu a podle Werthe jsou to vlastně „pojmové scénáře obsahující minimálně dostatek informací, potřebných k interpretaci promluvy, k níž se vztahují." (s. 74) Při výstavbě textu se tak zároveň staví svět, který poté motivuje použití prostředků textové koheze jako je anafora, spojování nebo opakování. Nejenže jsou tedy koheze a koherence pouze opačnými stranami téže mince, ale je také jasné, že není možné se dívat na text pouze jako na větší větu (tuto metaforu popsal a kritizoval např. Hoey 1990b), ale je nutné hledat kohezivní prostředky, které odpovídají jeho konceptuálním potřebám. Werth dělí veškeré propozice v textu na světotvorné (world-building), které ustavují rámec textu a jeho deiktické vlastnosti, a funkčně významové (function advancing), které rozvíjejí sdělení textu (např. popis, vyprávění, argument apod.).[16] Části textu, například ty náležející postavám v narativním kontextu, mohou vytvářet podsvěty, které mají vlastní logickou strukturu lišící se od světa, který je obsahuje. Postavení entit textového světa může mít různou deiktickou povahu, např. doslovnou nebo metaforickou. Bohužel Paul Werth zemřel dříve než mohl svůj systém podrobněji rozpracovat a pokud vím, nikdo jej dále nerozvíjí. Kognitivně lingvistická analýza textu zůstává tedy úkolem budoucnosti.



[1] Kromě citovaných úvodů do oboru můžu také doporučit nahlédnout do archivu diskuzí v rámci emailové skupiny Cogling (hci.ucsd.edu/cogling), do níž bylo od roku 1999 zasláno přes 3500 příspěvků.

[2] Tato bibliografická databáze, kterou provozuje nakladatelství Benjamins, je dostupná na webové adrese www.benjamins.com/online/met.

[3] Přehled nekonceptualistických teorií podává Leezenberg (2001) a některé jejich příklady lze najít také ve druhém vydání slavného Ortonyho sborníku (Ortony 1993), jehož první vydání v roce 1979 bylo kulminací „metaformánie" sedmdesátých let.

[4] Autoři této teorie v angličtině většinou hovoří o conceptual blending, tj. pojmovém míšení, jak je překládá i Jiří Trávníček (viz níže), ale používá se také termín conceptual integration, který jsem zvolil za základ českého výrazu.

[5] Hiragaová není jediná, kdo se snaží dát do souvislosti klasickou sémiotiku s kognitivní lingvistikou. Viz např. také Danaher (2003).

[6] Do tohoto přirovnání lze samozřejmě zařadit také většinu jevů tradičně popisovaných jako tropy (např. přirovnání, ironie) nebo i žánrové útvary (alegorie, bajka, satira). (Viz např. Gibbs 1994 nebo Turner 1996.)

[7] Ještě je také nutné připomenout, že sémantika v kognitivně-lingvistickém podání zahrnuje také vše, co se tradičně popisuje jako pragmatika.

[8] Tehdy ji ještě kontroverzně nazýval space grammar (prostorová gramatika).

[9] Jen v korpusu je této konstrukce pět příkladů a hledáním na www.seznam.cz jich lze najít dalších 23.

[10] A to platí jak pro generativní gramatiky tak pro negenerativní jako např. unifikační nebo kategoriální gramatiky.

[11] Zde je nutné zmínit afinitu s teorií ikoničnosti v syntaxi (viz např. Givón 1985b).

[12] V české lingvistice má k pojmu konstrukce ve Fillmorově smyslu velice blízko práce Větné vzorce v češtině (Daneš, Hlavsa a kol. 1981b), která v podstatě také využívá unifikačních principů. „Větná syntax češtiny se chápe jako systémově uspořádaný soubor větných vzorců a pravidel, tj. obecných a jazykovým společenstvím přijatých organizačních principů, podle nichž mluvčí utváří jedinečné výpovědi." (s. 41) Každý vzorec má navíc gramatickou a sémantickou složku, které jsou ve vzájemném velmi úzkém vztahu. Na rozdíl od např. radikální konstrukční gramatiky je ale sémantická složka závislá na objektivistické sémantice (tj. logických vztazích).

[13] Zde můžeme najít další shodný bod s hallidayovskou lingvistikou: „Základní princip jazyka je ten, že obecnější významy se vyjadřují prostřednictvím gramatiky a konkrétnější významy se vyjadřují slovní zásobou." (Halliday a Hasan 1976b, s. 5) V této tradici je také relevantní práce Sinclaira a dalších na lokálních gramatikách v textových korpusech (viz Hunston a Sinclair 2000b).

[14] Radikální konstrukční gramatika se paradoxně ve své operační jednoduchosti shoduje s Chomského minimalismem, ale zde podobnosti víceméně končí, protože tento proces je součástí používání jazyka, a ne systému generujícího věty. Integrace také není atomická operace, ale kognitivně složitý proces, který není nezávislý na obsahu.

[15] „Text" zde nepřesně, ale pro účely tohoto shrnutí přijatelně, používám synonymně s termínem „diskurz".

[16] V základních obrysech a intencích není Werthův systém nepodobný referenční výstavbě textu, jak ji navrhl Palek (1988b) nebo pojmu sdílené báze vědomostí [stock of shared knowledge] a aktuálního členění, jak je popsala například Hajičová (1993b). Oba tyto systémy jsou ovšem stavěny na základě tradiční sémantiky, tj. implicitně tak, aby bylo možné je modelovat algoritmicky (tedy pomocí současných výpočetních systémů), zatímco  Werth výslovně předpokládá, že kognitivně založený popis by vyžadoval systém podobný současným konekcionistickým experimentům s neuronovými sítěmi.