Kdo a jak dělá kognitivní lingvistiku

Kognitivní lingvistika - ani v omezeném smyslu s velkým ‚K‘ - zdaleka není jednolitým oborem. Pod tento titul můžeme zahrnout celou řadu přístupů, často spojených s konkrétními badateli nebo s konkrétním problémem (a to i poté, co vyloučíme práce v objektivistické tradici). Máme tu tedy kognitivní gramatiku, konstrukční gramatiku, naturální lingvistiku, teorii sémantických primitiv, teorii pojmové integrace, teorii pojmových metafor, teorii mentálních prostorů apod. V některých případech se jedná o dílčí přístupy (například teorie pojmové integrace nebo konstrukční gramatika) jindy o snahu o celistvou teorii jazyka (například naturální lingvistika nebo teorie sémantických primitiv). Všechny ale sdílejí jisté předpoklady o povaze jazyka a lidského pojmového systému. Kognitivní lingvistika se tím však neliší od dalších odvětví lingvistiky. Také generativní lingvistika se po krátkém období jednolitosti, kdy se jí zabývalo jen poměrně málo lingvistů, rozštěpila na desítky oborů a odvětví od relační či lexikální funkční gramatiky, až po gramatiku zobecněných frázových struktur či český funkční generativní popis. To samé platí pro lingvistiku jako celek. V jejím rámci existuje již od počátku celá řada odlišných pohledů na jazyk i metodologie jeho zkoumání. Někteří badatelé se nad tím podivují a považují to za nežádoucí stav (například z různých důvodů Hřebíček 2002b nebo Dixon 1997b), ale z hlediska rozvoje oboru a rozšiřování poznatků o jazyce bychom na tuto skutečnost mohli pohlížet spíš jako na mnohost pohledů vedoucí k hlubšímu a mnohostrannějšímu poznání než jako na rozptylující roztříštěnost.

Abychom si tuto názorovou různorodost kognitivní lingvistiky lépe ilustrovali, podívejme se na vůbec první vydání časopisu Cognitive Linguistics. Toto číslo otevírá Belgičan Dirk Geeraerts s popisem redakční politiky, v němž slibuje publikaci prací všech možných směrů kognitivní lingvistiky. Jako hlavní spojující rys uvádí: „Formální struktury jazyka se rozebírají ne tak, jako kdyby byly autonomní, ale tak, jak odrážejí obecný pojmový systém, principy kategorizace, procesuální mechanismy a vlivy zkušeností a prostředí." (s. 1) Zdůraznil také interdisciplinární povahu tohoto oboru s tím, že zveřejněné výsledky ze všech podoborů by měly mít za cíl „vyjasnění kognitivního statutu jazyka."

Další čtyři práce pak napsali Američan George Lakoff, Francouz působící v USA Gilles Fauconnier, Rakušan Wolfgang Dressler a Polka působící v Austrálii Anna Wierzbicka. Tito autoři představují nejen různé země, ale také různé více méně nezávislé přístupy ke kognitivní lingvistice s malým i velkým ‚k‘.

Lakoff dále rozpracovává chování metaforických struktur a předkládá hypotézu invariance (později přejmenovanou na princip invariance, viz např. Lakoff 1993aa nebo Kövecses 2002a), která ve své radikální verzi tvrdí, že metaforické projekce zachovávají schematickou strukturu zdrojové domény (viz níže). Pro tento přehled je ale důležitějších několik úvodních stránek, které věnoval definici principů kognitivní lingvistiky, kterou charakterizoval popisem jejích dvou primárních závazků (primary commitments). Jsou to závazek zobecnění (generalization commitment), který tento obor zavazuje „charakterizovat obecné principy, které ovládají všechny aspekty přirozených jazyků," a kognitivní závazek (cognitive commitment), který je snahou sloučit naše poznání jazyka s tím, „co je obecně známo o myšlení a o mozku..." (s. 40).[1] Tím lze velice stručně shrnout i základní teze vyslovené v této knize. Lakoffovy závazky do značné míry definovaly převážnou většinu výzkumu v kognitivní lingvistice a svou obecností jí také daly do vínku značnou svobodu, která vyústila v rozmanitost konkrétních přístupů. Vynutila si ale modifikaci definice vědeckosti, která podle něj musí spočívat ve shodě teorií s empirickými daty a nikoliv v pouhé formální testovatelnosti hypotéz, která automaticky vyžaduje její definici ve formalismu tradiční logiky. Všichni přispěvatelé do tohoto čísla by se s ním v těchto závazcích shodli, jen není jisté, že by je nutně dali na první místo. To se týká hlavně Wierzbické.

Fauconnier v podstatě shrnuje svou teorii mentálních prostorů, která předesílá teorii pojmové integrace (viz dále). Mentální prostory jsou důležitou součástí Lakoffovy teorie IKM, podle níž každý IKM strukturuje nějaký mentální prostor (kap. 5). Zdá se však, že tato vazba jde hlavně jedním směrem a Fauconnier některé elementy IKM pouze předpokládá a nijak je dále nerozvíjí. To samé platí pro hypotézu invariance a pojmovou integraci, které mají mnoho společného, protože se obě snaží popsat princip dědění struktur mezi doménami spojenými vztahem projekce.

Následující dva příspěvky v tomto čísle Cognitive Linguistics pocházejí od autorů, jejichž přístupy dnes stojí na okraji oboru tak, jak se rozvinul za deset let od založení tohoto časopisu a proto jsem je ve schématu na začátku tohoto oddílu zařadil mimo oblast kognitivní lingvistiky s velkým ‚K‘.[2]

Prvním je u nás poměrně známý Wolfgang U. Dressler, který popisuje svou teorii naturální lingvistiky, na níž pracuje již od konce sedmdesátých let minulého století, a styčné body s kognitivní lingvistikou i místa, kde se oba přístupy mohou vzájemně doplňovat. Naturální lingvistika (která obsahuje naturální fonologii, morfologii, syntax i textovou lingvistiku) se shoduje s primárními závazky kognitivistického programu, má však mnohem těsnější vazby ke kontinentální jazykovědné tradici (včetně české lingvistiky - viz dále). Liší se především důrazem na piercovskou sémiotiku, která poskytuje velice podrobnou (klasickou) klasifikaci typů sémantických vazeb. Ústřední je ale pro něj pojem funkce, kterou nechápe jako „téměř synonymní s [gramatickým/pragmatickým/diskurzivním] významem," ale jako funkci „kognitivní a komunikativní." (s. 76)

Číslo uzavírá Anna Wierzbicka analýzou termínů barev z perspektivy své naturální sémantiky, na níž pracuje již od začátku sedmdesátých let (a která nemá nic společného s Dresslerovou naturální lingvistikou). Tento článek bude obzvláště zajímavý pro ty čtenáře Lakoffovy knihy, které zaujalo jeho shrnutí výzkumu kategorizace barev. Wierzbicka kritizuje Berlina a Kaye i E. Rosch, kteří se podle ní příliš soustředili na vlastnosti fokálních barev, podle nichž i definovali jazykové univerzálie. Její kritika se vydává směrem, který je kompatibilní s Lakoffovou teorií vtělesnění. Podle Wierzbické jsou pojmy barev „zakotvené v jistých univerzáliích ‚lidské zkušenosti‘," které jsou zhruba „den a noc, oheň, slunce, vegetace, obloha a země." (s. 140) Kategorizace barev je tedy závislá na našich modelech světa, přestože se jejich vnímání odvíjí od neurofyziologických předpokladů, a proto „jazyk odráží konceptualizace a ne ‚neurální reprezentace barev...‘ [podle Kaye a McDaniela]." (s. 141) Na základě toho Wierzbicka navrhuje novou interpretaci univerzální evoluční řady navržené Berlinem a Kayem založenou na sedmi fázích od jazyků s dvěma termíny pro barvy až po jazyky s osmi termíny. Jazyky s dvěma termíny budou vypadat takto: 1: barvy, které můžeme spojovat s ohněm, sluncem a denním světlem; 2: barvy, které nejsou takové jako 1 a můžeme je spojovat s nocí (s. 142-3). Jazyk se třemi barvami vydělí barvu spojitelnou s ohněm a sluncem, jazyk se čtyřmi barvami přidá ty, které vyvolávají myšlenky na věci, které rostou ze země; atd. Toto rozdělení má tu výhodu, že postihuje nejen podobnosti v ohniscích kategorií barev, ale také rozdíly v jejich hranicích. Anglické blue a ruské sinij neznamená to samé, co modrá, přestože mluvčí obou jazyků se víceméně shodnou v jejich ohniscích.

Tento rozbor pojmů barev dává Wierzbicka do souvislosti se svou teorií sémantických primitiv pouze v krátkém dovětku (podrobně ji popisuje v již zmíněné knize z roku 1996b). Wierzbicka se přitom od základních předpokladů kognitivní lingvistiky vzdaluje především tímto sémantickým atomismem. Zatímco pojmy jako obloha, oheň, voda apod. atomické ani univerzální nejsou, pojmy jako NĚKDO, NĚCO, DĚLAT, STÁT SE, HÝBAT SE, MYSLET, VĚDĚT, STEJNÝ, ČÁST, TOTO, PROTOŽE, VŠECHNO, DRUH (s. 145)[3] jsou nutně vrozené, protože, „kdybychom se nenarodili s pojmy jako ‚místo‘ a ‚čas‘ nebo ‚ne‘ a ‚protože‘ [...] jen těžko bychom je mohli vyvinout na základě zkušenosti. Naopak tyto pojmy musí předcházet veškerou zkušenost a musí poskytovat veškeré formy, pomocí nichž (jak tvrdil Kant s ohledem na prostor a čas) chápeme svou ‚syrovou‘ zkušenost." (s. 146) Přestože tedy Wierzbicka předpokládá mnohem větší stupeň vrozenosti a filozoficky se tak liší od většiny kognitivní lingvistiky, její rozbory konkrétních problémů (jako v případě barev a kulturních rozdílů mezi jazyky) jsou obecně považovány za velmi přínosné a často se citují.

 

Od roku 1990 v kognitivní lingvistice dále vykrystalizovalo několik přístupů k jazyku.[4] V naprosto nejobecnějších konturách můžeme rozlišit dva široké proudy. První z nich je proud lakoffovsko-langackerovský,[5] jehož zastánce spojuje bližší afinita k teorii kognitivních procesů a její aplikaci na lingvistiku tak, jak ji popsali právě tito dva lingvisté. Badatelé, které by bylo možné do tohoto směru zařadit mají často společnou ještě jednu věc, a to je explicitní opozice ke generativní (a obzvláště chomskeánské lingvistice). Mnozí z nich jako generativisté zpočátku působili, nebo byli alespoň v tomto směru vzděláni. Druhým proudem jsou kognitivní lingvisté, kteří mají své intelektuální kořeny spíše v obecném lingvistickém zkoumání, většinou v nějaké funkcionalistické či obecně gramatické tradici, a nemají tak silnou potřebu se rozcházet s vlastní či cizí minulostí. Tito badatelé pak spíše tíhnou k tzv. instančnímu modelu jazyka v rámci kognitivní lingvistiky.

Termín instanční (usage-based)[6] model jazyka zavedl Langacker (1988a), aby v kognitivní gramatice vytvořil protějšek generativnímu stylu interpretace pravidel, která jsou jednou provždy definována a určují, jak mluvčí produkují výpovědi. V kognitivní gramatice jsou pravidla vždy pevně zakotvena v jejich užívání a proces jejich upevňování není nikdy zcela uzavřen. Tento termín se však často používá tak, že přesahuje původní Langackerův záměr. Dnes je těžké několika slovy jednoznačně vysvětlit v jakém vztahu je tento model ke kognitivní lingvistice jako celku. Tak, jak jej definovali například Kemmer a Barlow  (2000a), se jeho základní předpoklady shodují s kognitivní lingvistikou, jen se zde klade větší důraz na studium jazyka v jeho skutečném kontextu (tedy něco, co Langacker předpokládá ale nutně nevyžaduje) a často se soustředí na korpusové nebo jiné experimentální metody. Instanční model je tak v jistém smyslu pojmovým mostem mezi kognitivní lingvistikou a zbytkem neformalistického jazykovědného světa (poukazuje na to i záběr prací ve sborníku Barlow a Kemmer 2000a). Instanční model jazyka také umožňuje kognitivním lingvistům plynule navazovat na klasickou práci v tzv. základní lingvistické teorii (Dixon 1997b) a zkoumat skutečné používání jazykových struktur bez ohledu na jednotný formalismus jejich zachycení. Formální lingvistika (generativní i negenerativní) totiž klade na jakýkoli formalismus požadavek, že musí být alespoň v principu algoritmicky srozumitelný počítači, a tím také splňovat podmínky formální logiky. A často ještě implicitní předpoklad, že pokud jazykové struktury odpovídají systému jejich popisu, samotný popis je kognitivně skutečný.[7] Jak Langacker (mj. 1999a) i Lakoff (mj. 1988a) naznačují již řadu let, skutečná kognitivně realistická reprezentace musí odpovídat skutečným biologickým strukturám v mozku, a ne von neumannovskému modelu, na jehož principu fungují již padesát let počítače. Pro Lakoffa i Langackera je řešením konekcionistický výzkum neuronových sítí, přestože v současné době není ani zdaleka schopen modelovat kognitivní jevy dostatečné komplexity a jak poznamenává Lamb (1999b) v mnoha ohledech nepřípustně zjednodušuje biologické chování sítí skutečných neuronů v mozku. Dalším důležitým principem je těsný vztah mezi tím, co tradiční lingvistika zná jako langue a parole nebo systém a proces. Přestože původně bylo jejich oddělení pro lingvistiku velmi prospěšné, jejich přetvoření v teorii modularity způsobilo, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech jazykověda skutečnému jazyku vzdálila.



[1] Je však nutné znovu připomenout, že i tyto obecné závazky mohou vést k velmi odlišným výsledkům. Viz Newmeyer 1999 nebo Lamb 1999.

[2] Je nutné podotknout, že časopis i nadále publikuje příspěvky autorů  podobných okrajových přístupů, těžko bychom v něm ale hledali práce badatelů v generativní tradici (včetně jejích posledních verzí).

[3] Těchto univerzálních primitiv (založených na leibnizovských monádách), které dále zahrnují např. ANO, NE, DOBRÝ, ŠPATNÝ, MALÝ, VELKÝ, BÍLÝ, ČERNÝ atd., postuluje jinde asi 65 (např. Wierzbicka 1997).

[4] V celé této sekci se budu snažit různými způsoby přeformulovat anglický termín research paradigm (výzkumné paradigma) jako směr, přístup, teorie atp. Nejsem si v češtině vědom příhodného ekvivalentu.

[5] Pokud vím, tak přesně takto současnou kognitivní lingvistiku nikdo nedefinoval. Patrně také z obavy, aby se i zde neopakoval kult osobnosti známý z chomskeánské lingvistiky.

[6] Překlad tohoto termínu do češtiny není vůbec snadný. Doslovně je to „model založený na používání". Vzhledem k jeho definici jsem pro „usage-based" zvolil slovo „instanční", tj. takový, který je založen na skutečných instancích (případech) použití.

[7] Na to upozorňovali již od počátku někteří badatelé. Například Bar-Hillel (1953) při zavádění kategoriální gramatiky pro popis lexikálních kategorií nebo u nás Isačenko (1966) v souvislosti s neúspěchem fonologických rysů při strojovém rozpoznávání řeči.