Současný stav kognitivní lingvistiky

Mnoho čtenářů slovo lingvistika odradí. Práce kognitivních lingvistů však často mají dalekosáhlé implikace pro další obory od psychologie, antropologie a dalších humanitních věd, až po matematiku, logiku nebo informatiku. Obzvláště důležité jsou kognitivně lingvistické poznatky pro filozofii myšlení a poznávání. Následující stránky si kladou za cíl popsat kognitivní lingvistiku jako disciplínu, nikoli uvést čtenáře do celé její problematiky. Soustředil jsem se tedy spíše na uvedení co nejvíce směrů a významných autorů, než na podrobné rozbory jejich tezí, z nichž mnohé jsou předestřeny v Lakoffově knize.

Je pozoruhodné, že za téměř dvacet let, jež uplynulo od napsání této knihy, se více než stonásobně zvýšila rychlost procesorů, kapacita paměti i všeobecná použitelnost počítačů, ale nedošlo k zásadním změnám v ukládání dat. Databáze se stále spoléhají (a v dohlednu budou stále spoléhat) na tradiční přístup ke kategorizaci, kde něco buď do dané kategorie patří nebo ne. Počítačové programy se stále zakládají na diskrétních algoritmech, přestože způsob jejich vytváření je dnes mnohem sofistikovanější než v době textových procesorů s výkonností a pamětí menší než mnohé dnešní mobilní telefony. Přesto se schopnost počítačů porozumět běžnému jazyku nebo jej srozumitelně reprodukovat posunula jen o velmi málo a dodnes ani neexistuje stoprocentně spolehlivý způsob, jak označkovat slovní druhy v textu, natož pak, aby počítač přeložil text do cizího jazyka nebo si i jen spolehlivě nechal nadiktovat text, či jej opsal (tj. úkony, které lidé provádějí dnes a denně bez zvláštního úsilí). Je to způsobeno tím, že přístup k modelování jazyka, na němž je většina programátorských pokusů založena, je stále ještě převážně algoritmický a příliš se spoléhá na klasickou teorii kategorizace. Ukazuje se, že většina dílčích úspěchů v pokusech o počítačové modelování kognitivních procesů nespočívá v klasickém přístupu, ale využívá některý z mnoha formálních způsobů rozostření, ať je to fuzzy logika, neuronové sítě nebo nějaký stochastický postup nebo minimálně jejich kombinaci s algoritmickým přístupem. To platí pro rozpoznávání řeči nebo písma nebo i značkování korpusu.

Počítače změnily náš život, ale v principu dělají to samé, co před dvaceti lety, jen nesouměřitelně rychleji a ve větším měřítku. Kognitivní lingvistika se však od původního záměru, který se Lakoff pokusil formulovat v roce 1987, změnila jak kvantitativně tak kvalitativně. Zaprvé se mnohonásobně rozrostl počet lingvistů pracujících s pojmovým aparátem kognitivní lingvistiky a zvýšilo se také množství platforem, na nichž si mohou vyměňovat výsledky svého úsilí. Zadruhé se kognitivní lingvistika stává zavedeným oborem, který jasně definuje teoretické předpoklady, které se v mnoha případech odvíjejí právě od Lakoffovy zakladatelské práce v Ženách, ohni a nebezpečných věcech. V rámci těchto předpokladů však existuje řada nezávislých přístupů k rozboru jazyka, na něž se podrobněji podíváme níže. John R. Taylor ve svém úvodu do kognitivní gramatiky říká, že kognitivní lingvistika je „označení poměrně širokého hnutí v rámci moderní jazykovědy", a pokračuje: „[Kognitivní lingvistika] zahrnuje mnoho různých přístupů, metod a zájmů, které jsou ovšem sjednoceny celou řadou společných předpokladů. Jedním z nich je přesvědčení, že jazyk je nedílnou součástí lidského kognitivního systému, a že jakýkoli podnětný rozbor jazykových jevů musí být budován na tom, co víme o lidských kognitivních schopnostech." (Taylor 2002a, s. 3)

Co není kognitivní lingvistika

Výše jsem poznamenal, že ne všechna jazykovědná zkoumání, která se prohlašují za kognitivní lingvistiku, jí skutečně jsou. Není to tak docela pravda. Také autoři těchto prací by pravděpodobně souhlasili, že jazyk je nějakým způsobem vždy součástí lidského kognitivního systému nebo alespoň myšlení. Liší se ale nejen svými předpoklady o tom, jakou roli v něm jazyk hraje (tj. mnozí předpokládají, že jazyk je jen jedním z nezávislých modulů mysli, např. Chomsky nebo Pinker), ale i tím, co si myslí o povaze kognitivního systému. Již citovaný John R. Taylor proto navrhuje rozlišení mezi kognitivní lingvistikou s malým „k", která by zahrnovala i jazykovědu tohoto typu a s velkým „K", která označuje lingvistiku založenou na nějakém typu experiencialistického pohledu na jazyk, která se ale hlavně kognitivní lingvistikou sama nazývá a institucionálně se tak představuje (viz dále). Jako o kognitivní lingvistice s malým „k" lze pak hovořit například o již zmíněných teoriích Noama Chomského. Ungerer a Shmid (1996a) hovoří o logické perspektivě v kognitivní lingvistice, kterou staví do protikladu k experiencialistické perspektivě.

Taylor pokračuje tím, že většina lingvistiky se v tomto nejširším smyslu (tj. s malým „k") bude řadit mezi disciplíny kognitivní vědy.[1] Mezi přístupy, které jsou ryze nekognitivistické, řadí formální lingvistiku (např. kategoriální gramatiku) a behaviorální lingvistiku (např. Bloomfield, ale podle Taylora i mnoho současné sociolingvistiky).

Taylor také věnuje několik stránek kontroverznímu zařazení Chomského mezi kognitivní lingvisty. Chomsky (a ostatní formálně orientovaní lingvisté) předpokládají modularitu lidské mysli a výsledky izolovaného zkoumání vlastností modulu jazyka považují za příspěvek kognitivní vědě, která se myšlením zabývá. Kognitivní lingvisté Lakoffova ražení naopak tvrdí, že jazyk nelze zkoumat bez ohledu na to, co víme z výsledků empirických výzkumů ostatních kognitivních věd. Jak argumentoval v již zmíněném příspěvku Newmeyer (1999b), je takto plošné odmítnutí, příliš zjednodušené, ale pro účely této kapitoly nám postačí. Další element vnáší do diskuze Sydney Lamb (1999b), když upozorňuje, že termín kognitivní se dnes používá převážně synonymně s pojmem konceptuální. Podle něj, tedy, to, co se dříve nazývalo kognitivní lingvistika je dnes neurokognitivní lingvistika, která se v jeho definici zabývá „mentálními systémy, které jsou zodpovědné za vzorce a zpracování vzorců, které objevila analytická lingvistika." Toto dále komplikuje skutečnost, že slovo „kognitivní" za posledních 60. let změnilo svůj význam (Tsur 2002). Zatímco původně se používalo téměř synonymně s pojmem racionální v opozici k emocionální, dnes zahrnuje veškeré zpracování informací v mozku včetně vnímání uměleckého díla.

O tom, jak snadné je bezobsažně hovořit o kognitivním přístupu k jazyku, svědčí i nedávno vydaný slovenský úvod do kognitivních věd (Rybár et al. 2002b). Kapitola nazvaná Jazyk a kognícia nezmiňuje ani Lakoffa, ani Langackera, ale ani Chomského a zabývá se v podstatě klasickými problémy jazyka a myšlení, aniž by uvedla jak se s nimi vypořádává lingvistika, která si kognici dala do názvu. Vyváženější přehled stavu kognitivní vědy obecně podává Thagard (1996b), jehož kniha je dostupná také v češtině v překladu Antona Markoše vydaném nakladatelstvím Portál v roce 2001. Thagard dává dostatek prostoru oběma postojům v rámci kognitivní vědy.

Několik následujících stran se bude snažit mezeru, kterou zanechaly zmiňovaná kapitola a další v Čechách dostupné publikace, alespoň částečně zaplnit. Pokusím se nastínit rozsah současného kognitivně jazykovědného bádání a nasměrovat čtenáře k další literatuře, byť je povětšině psaná anglicky. Většinou problémů, které budu zmiňovat, se Lakoff zabývá i v této knize nebo je alespoň nastiňuje. Tuto pasáž ještě uvedu krátkým schématem, které má za cíl zhruba ilustrovat pozici kognitivní lingvistiky v současné lingvistice obecné. Aby bylo možné důkladně zobrazit všechny vzájemné vztahy a překrývající se sféry vlivu, potřebovali bychom minimálně další dimenzi, čímž by se schéma stalo nepřehledným a minulo se tak účinkem. Je proto nutné mít na paměti, že nejenže jsou takto naznačené hranice velmi neostré, ale ani všechny zmíněné přístupy nejsou souměřitelné svým rozsahem a propracovaností.

Schéma kognitivní lingvistiky

Obr. 1 Místo Kognitivní lingvistiky v současné lingvistice



[1] Je nutné připomenout, že v užívání termínu „kognitivní lingvistika" (s velkým „K") se Taylor v některých ohledech vzdaluje klasickému pojetí „kognitivních věd" (viz například úvody do kognitivních věd Posner 1989b nebo Rybár 2002), v nichž se většina disciplín pohybuje v objektivistickém rámci. Tento omezený přístup ke kognitivním vědám kritizoval také Lakoff ve své recenzi Encyklopedie kognitivních věd z MIT, která se z valné části omezuje na výzkum myšlení v rámci algoritmického pojetí kognitivního systému.

Kde najdeme kognitivní lingvistiku

K zavedení jakéhokoli vědeckého oboru je kromě myšlenek, teorií, hypotéz a metodologie bezpochyby neméně nezbytná organizační struktura, která umožňuje jeho badatelům sdílet výsledky své práce, ale také jim poskytuje materiální zajištění, tj. domovské instituce uznávají publikace na tato témata jako podporovanou vědeckou práci a jsou ochotné schvalovat granty a dalšími způsoby tuto práci podporovat. V doslovu této knihy si před dvaceti lety Lakoff stěžoval, že se neustále setkává s badateli z mnoha oborů, kteří mají stejné nebo podobné názory jako on, ale vzájemně spolu nekomunikují nebo o sobě vůbec nevědí. Od té doby se situace radikálně změnila. Kognitivní lingvisté dnes mají značný prostor k prezentování své práce - od již zmíněného časopisu Cognitive Linguistics[1], přes mezinárodní asociace, až po pravidelné konference. Cognitive Linguistics vychází od roku 1990 čtyřikrát do roka a každé vydání obsahuje několik článků a recenzí, které se zabývají obecnými teoretickými problémy nebo konkrétními rozbory angličtiny či jiných jazyků od holandštiny, přes ruštinu, až po australské jazyky. Vyšlo také několik tematicky zaměřených čísel, zejména na ontogenezi jazyka a pojmovou integraci. Kognitivní lingvistice se také věnuje ediční řada nakladatelství Mouton de Gruyter, kde vyšlo již dvacet osm svazků včetně dvou monografií R. Langackera (1990a, 1999) a samozřejmě další publikace vycházejí v mnoha jiných nakladatelstvích (ediční řady s kognitivními tématy v poslední době založili například John Benjamins, PalgraveMacmillan a Equinox Publishers).

Už od roku 1986 navíc vychází časopis Metaphor and symbolic activity (Metafora a symbolická činnost) později přejmenovaný prostě na Metaphor and symbol, kam přispívá mnoho kognitivních lingvistů a který se v poslední době speciálními čísly věnoval například interkulturnímu srovnání metafor nebo metaforám a metonymii v korpusové lingvistice.

V roce 1989 byla založena International Cognitive Linguistics Association (Mezinárodní asociace kognitivní lingvistiky, www.cognitivelinguistics.org) zkracovaná ICLA. Na jejích webových stránkách najde čtenář mimo jiné odkazy na publikace v kognitivní lingvistice a detaily o internetové diskuzní skupině, kam do debaty přispívají všichni nejvýznamnější kognitivní lingvisté včetně autora této knihy.

ICLA každé dva roky pořádá mezinárodní konference (ICLC). První se konala v roce 1989 v německém Duisburgu a zatím poslední, osmá ICLC se konala v roce 2003 ve Španělsku v La Rioja. Příští se odehraje v roce 2005 v jihokorejském Soulu a desátá velmi nedaleko, v Krakově. Polská lingvistika se zdá být kognitivní lingvistice mimořádně nakloněna. V roce 2001 zorganizovala Łodźská univerzita mezinárodní konferenci s názvem Kognitivní lingvistika dnes (viz Lewandowska-Tomaszczyk a Turewicz 2002), kterou opět v Łodźi o dva roky později následovala konference na počest Ronalda Langackera. Některé aspekty polské kognitivní lingvistiky shrnuje Vaňková (1999ba).

Od té doby vzniklo také několik národních asociací kognitivní lingvistiky ve Španělsku, Finsku, Rusku a již zmíněném Polsku. Čerstvě byly založeny asociace německá a francouzská. Populární je kognitivní lingvistika také v severských státech, Holandsku a v Belgii a stále více se do ní zapojují také badatelé z asijských zemí. Českého čtenáře bude zajímat, že existuje také Slavic Cognitive Linguistics Association (Asociace slovanské kognitivní lingvistiky, www.unc.edu/depts/seelrc/ SCLA_invite.htm), která od roku 2000 uspořádala již několik mezinárodních konferencí, naposledy v září 2004 v Lovani.

Dalším příkladem institučního růstu kognitivní lingvistiky je také existence samostatných úvodů do oboru, kterých v posledních letech vzniklo několik. První Úvod do kognitivní lingvistiky[2] vyšel již v roce 1996 (Ungerer a Schmid 1996a) a kromě toho, že velice přehledně shrnuje základní pojmy „experiencialistické" kognitivní lingvistiky, zabývá se i vazbami na příbuzné problémy, například ikonicitu, gramatikalizaci a výuku cizích jazyků. Kompletnější úvod napsal Lee (2002a), který se soustředí na hlavní oblasti zájmu kognitivní lingvistiky a přehledně popisuje její metody (viz dále). Nejnovějším úvodem je pak práce Crofta a Cruse (2004a), kteří k tématu přistupují spíše z perspektivy problémů tradiční jazykovědy a ukazují řešení z pohledu kognitivní lingvistiky. Jejich práce samozřejmě obsahuje nejaktuálnější informace, ale i oba dřívější úvody poskytují velice dobrý přehled oboru. Další úvod napsaný Vyvyan Evansem a Melanií Greenovou vyšel v roce 2005a v souvislosti s otevřením postgraduálního programu v kognitivní lingvistice na University of Sussex ve Velké Británii.

Připravuje se také obsáhlá publikace Handbook of Cognitive Linguistics (Kompendium kognitivní lingvistiky) do níž přispívá většina jejích význačných představitelů zde zmiňovaných (např. Langacker, Fauconnier, Croft, Dirven, Geeraets, Jandová, Sinha atd.). V téměř padesáti kapitolách napsaných předními badateli budou podrobně vyloženy všechny základní pojmy kognitivní lingvistiky od vtělesnění přes metaforu či obrazová schémata až po ikoničnost a pojmovou integraci i nastíněny kognitivně lingvistické modely gramatiky, jako jsou kognitivní nebo konstrukční gramatika (viz níže). Další kapitoly uvedou kognitivní lingvistiku do širšího jazykovědného kontextu strukturalismu po typologii a knihu uzavřou příspěvky o interdisciplinárním dosahu kognitivní lingvistiky v oblastech tak různých jako psychologie, lexikografie, kulturní studia, literární věda a filozofie.

V roce 1998 dokonce vyšel i obecný úvod do lingvistiky založený na kognitivním přístupu k jazykovědě, který byl přeložen do deseti jazyků včetně polštiny a v roce 2004 se dočkal druhého vydání (Dirven a Verspoor 2004a).[3] Na jeho tvorbě se podílela řada významných kognitivních lingvistů. Za úvody do konkrétních aspektů kognitivní lingvistiky lze považovat i dvě práce Johna R. Taylora (1995a, 2002): Linguistic categorization: prototypes in linguistic theory (Kategorie v jazyce: prototypy v jazykovědě) a již zmíněnou Kognitivní gramatiku.

Nakonec je nutné zmínit v poslední době stále více diskutovaný zájem o sjednocení empirických metod výzkumu v kognitivní lingvistice, který vyústil v založení pracovní skupiny EMCL (Empirical Methods in Cognitive Linguistics, cerebro.psych.cornell.edu/emcl), která uspořádala zatím dva semináře, jejichž hlavním tématem byla diskuze o způsobech, jak získávat empirická data, která by při řešení konkrétních problémů ověřila tvrzení a predikce teorií kognitivní lingvistiky. Na rok 2005 EMCL připravuje vydání sborníku, jehož účelem bude zároveň sloužit jako příručka praktického kognitivního lingvisty.



[1] www.degruyter.de/journals/cogling

[2] Již dříve vyšlo také několik úvodů do objektivistické kognitivní lingvistiky (tj. s malým „k").

[3] Obsah a krátký přehled jednotlivých kapitol je k nahlédnutí online na www.linse.uni-essen.de/cell/cell.htm.

Kdo a jak dělá kognitivní lingvistiku

Kognitivní lingvistika - ani v omezeném smyslu s velkým ‚K‘ - zdaleka není jednolitým oborem. Pod tento titul můžeme zahrnout celou řadu přístupů, často spojených s konkrétními badateli nebo s konkrétním problémem (a to i poté, co vyloučíme práce v objektivistické tradici). Máme tu tedy kognitivní gramatiku, konstrukční gramatiku, naturální lingvistiku, teorii sémantických primitiv, teorii pojmové integrace, teorii pojmových metafor, teorii mentálních prostorů apod. V některých případech se jedná o dílčí přístupy (například teorie pojmové integrace nebo konstrukční gramatika) jindy o snahu o celistvou teorii jazyka (například naturální lingvistika nebo teorie sémantických primitiv). Všechny ale sdílejí jisté předpoklady o povaze jazyka a lidského pojmového systému. Kognitivní lingvistika se tím však neliší od dalších odvětví lingvistiky. Také generativní lingvistika se po krátkém období jednolitosti, kdy se jí zabývalo jen poměrně málo lingvistů, rozštěpila na desítky oborů a odvětví od relační či lexikální funkční gramatiky, až po gramatiku zobecněných frázových struktur či český funkční generativní popis. To samé platí pro lingvistiku jako celek. V jejím rámci existuje již od počátku celá řada odlišných pohledů na jazyk i metodologie jeho zkoumání. Někteří badatelé se nad tím podivují a považují to za nežádoucí stav (například z různých důvodů Hřebíček 2002b nebo Dixon 1997b), ale z hlediska rozvoje oboru a rozšiřování poznatků o jazyce bychom na tuto skutečnost mohli pohlížet spíš jako na mnohost pohledů vedoucí k hlubšímu a mnohostrannějšímu poznání než jako na rozptylující roztříštěnost.

Abychom si tuto názorovou různorodost kognitivní lingvistiky lépe ilustrovali, podívejme se na vůbec první vydání časopisu Cognitive Linguistics. Toto číslo otevírá Belgičan Dirk Geeraerts s popisem redakční politiky, v němž slibuje publikaci prací všech možných směrů kognitivní lingvistiky. Jako hlavní spojující rys uvádí: „Formální struktury jazyka se rozebírají ne tak, jako kdyby byly autonomní, ale tak, jak odrážejí obecný pojmový systém, principy kategorizace, procesuální mechanismy a vlivy zkušeností a prostředí." (s. 1) Zdůraznil také interdisciplinární povahu tohoto oboru s tím, že zveřejněné výsledky ze všech podoborů by měly mít za cíl „vyjasnění kognitivního statutu jazyka."

Další čtyři práce pak napsali Američan George Lakoff, Francouz působící v USA Gilles Fauconnier, Rakušan Wolfgang Dressler a Polka působící v Austrálii Anna Wierzbicka. Tito autoři představují nejen různé země, ale také různé více méně nezávislé přístupy ke kognitivní lingvistice s malým i velkým ‚k‘.

Lakoff dále rozpracovává chování metaforických struktur a předkládá hypotézu invariance (později přejmenovanou na princip invariance, viz např. Lakoff 1993aa nebo Kövecses 2002a), která ve své radikální verzi tvrdí, že metaforické projekce zachovávají schematickou strukturu zdrojové domény (viz níže). Pro tento přehled je ale důležitějších několik úvodních stránek, které věnoval definici principů kognitivní lingvistiky, kterou charakterizoval popisem jejích dvou primárních závazků (primary commitments). Jsou to závazek zobecnění (generalization commitment), který tento obor zavazuje „charakterizovat obecné principy, které ovládají všechny aspekty přirozených jazyků," a kognitivní závazek (cognitive commitment), který je snahou sloučit naše poznání jazyka s tím, „co je obecně známo o myšlení a o mozku..." (s. 40).[1] Tím lze velice stručně shrnout i základní teze vyslovené v této knize. Lakoffovy závazky do značné míry definovaly převážnou většinu výzkumu v kognitivní lingvistice a svou obecností jí také daly do vínku značnou svobodu, která vyústila v rozmanitost konkrétních přístupů. Vynutila si ale modifikaci definice vědeckosti, která podle něj musí spočívat ve shodě teorií s empirickými daty a nikoliv v pouhé formální testovatelnosti hypotéz, která automaticky vyžaduje její definici ve formalismu tradiční logiky. Všichni přispěvatelé do tohoto čísla by se s ním v těchto závazcích shodli, jen není jisté, že by je nutně dali na první místo. To se týká hlavně Wierzbické.

Fauconnier v podstatě shrnuje svou teorii mentálních prostorů, která předesílá teorii pojmové integrace (viz dále). Mentální prostory jsou důležitou součástí Lakoffovy teorie IKM, podle níž každý IKM strukturuje nějaký mentální prostor (kap. 5). Zdá se však, že tato vazba jde hlavně jedním směrem a Fauconnier některé elementy IKM pouze předpokládá a nijak je dále nerozvíjí. To samé platí pro hypotézu invariance a pojmovou integraci, které mají mnoho společného, protože se obě snaží popsat princip dědění struktur mezi doménami spojenými vztahem projekce.

Následující dva příspěvky v tomto čísle Cognitive Linguistics pocházejí od autorů, jejichž přístupy dnes stojí na okraji oboru tak, jak se rozvinul za deset let od založení tohoto časopisu a proto jsem je ve schématu na začátku tohoto oddílu zařadil mimo oblast kognitivní lingvistiky s velkým ‚K‘.[2]

Prvním je u nás poměrně známý Wolfgang U. Dressler, který popisuje svou teorii naturální lingvistiky, na níž pracuje již od konce sedmdesátých let minulého století, a styčné body s kognitivní lingvistikou i místa, kde se oba přístupy mohou vzájemně doplňovat. Naturální lingvistika (která obsahuje naturální fonologii, morfologii, syntax i textovou lingvistiku) se shoduje s primárními závazky kognitivistického programu, má však mnohem těsnější vazby ke kontinentální jazykovědné tradici (včetně české lingvistiky - viz dále). Liší se především důrazem na piercovskou sémiotiku, která poskytuje velice podrobnou (klasickou) klasifikaci typů sémantických vazeb. Ústřední je ale pro něj pojem funkce, kterou nechápe jako „téměř synonymní s [gramatickým/pragmatickým/diskurzivním] významem," ale jako funkci „kognitivní a komunikativní." (s. 76)

Číslo uzavírá Anna Wierzbicka analýzou termínů barev z perspektivy své naturální sémantiky, na níž pracuje již od začátku sedmdesátých let (a která nemá nic společného s Dresslerovou naturální lingvistikou). Tento článek bude obzvláště zajímavý pro ty čtenáře Lakoffovy knihy, které zaujalo jeho shrnutí výzkumu kategorizace barev. Wierzbicka kritizuje Berlina a Kaye i E. Rosch, kteří se podle ní příliš soustředili na vlastnosti fokálních barev, podle nichž i definovali jazykové univerzálie. Její kritika se vydává směrem, který je kompatibilní s Lakoffovou teorií vtělesnění. Podle Wierzbické jsou pojmy barev „zakotvené v jistých univerzáliích ‚lidské zkušenosti‘," které jsou zhruba „den a noc, oheň, slunce, vegetace, obloha a země." (s. 140) Kategorizace barev je tedy závislá na našich modelech světa, přestože se jejich vnímání odvíjí od neurofyziologických předpokladů, a proto „jazyk odráží konceptualizace a ne ‚neurální reprezentace barev...‘ [podle Kaye a McDaniela]." (s. 141) Na základě toho Wierzbicka navrhuje novou interpretaci univerzální evoluční řady navržené Berlinem a Kayem založenou na sedmi fázích od jazyků s dvěma termíny pro barvy až po jazyky s osmi termíny. Jazyky s dvěma termíny budou vypadat takto: 1: barvy, které můžeme spojovat s ohněm, sluncem a denním světlem; 2: barvy, které nejsou takové jako 1 a můžeme je spojovat s nocí (s. 142-3). Jazyk se třemi barvami vydělí barvu spojitelnou s ohněm a sluncem, jazyk se čtyřmi barvami přidá ty, které vyvolávají myšlenky na věci, které rostou ze země; atd. Toto rozdělení má tu výhodu, že postihuje nejen podobnosti v ohniscích kategorií barev, ale také rozdíly v jejich hranicích. Anglické blue a ruské sinij neznamená to samé, co modrá, přestože mluvčí obou jazyků se víceméně shodnou v jejich ohniscích.

Tento rozbor pojmů barev dává Wierzbicka do souvislosti se svou teorií sémantických primitiv pouze v krátkém dovětku (podrobně ji popisuje v již zmíněné knize z roku 1996b). Wierzbicka se přitom od základních předpokladů kognitivní lingvistiky vzdaluje především tímto sémantickým atomismem. Zatímco pojmy jako obloha, oheň, voda apod. atomické ani univerzální nejsou, pojmy jako NĚKDO, NĚCO, DĚLAT, STÁT SE, HÝBAT SE, MYSLET, VĚDĚT, STEJNÝ, ČÁST, TOTO, PROTOŽE, VŠECHNO, DRUH (s. 145)[3] jsou nutně vrozené, protože, „kdybychom se nenarodili s pojmy jako ‚místo‘ a ‚čas‘ nebo ‚ne‘ a ‚protože‘ [...] jen těžko bychom je mohli vyvinout na základě zkušenosti. Naopak tyto pojmy musí předcházet veškerou zkušenost a musí poskytovat veškeré formy, pomocí nichž (jak tvrdil Kant s ohledem na prostor a čas) chápeme svou ‚syrovou‘ zkušenost." (s. 146) Přestože tedy Wierzbicka předpokládá mnohem větší stupeň vrozenosti a filozoficky se tak liší od většiny kognitivní lingvistiky, její rozbory konkrétních problémů (jako v případě barev a kulturních rozdílů mezi jazyky) jsou obecně považovány za velmi přínosné a často se citují.

 

Od roku 1990 v kognitivní lingvistice dále vykrystalizovalo několik přístupů k jazyku.[4] V naprosto nejobecnějších konturách můžeme rozlišit dva široké proudy. První z nich je proud lakoffovsko-langackerovský,[5] jehož zastánce spojuje bližší afinita k teorii kognitivních procesů a její aplikaci na lingvistiku tak, jak ji popsali právě tito dva lingvisté. Badatelé, které by bylo možné do tohoto směru zařadit mají často společnou ještě jednu věc, a to je explicitní opozice ke generativní (a obzvláště chomskeánské lingvistice). Mnozí z nich jako generativisté zpočátku působili, nebo byli alespoň v tomto směru vzděláni. Druhým proudem jsou kognitivní lingvisté, kteří mají své intelektuální kořeny spíše v obecném lingvistickém zkoumání, většinou v nějaké funkcionalistické či obecně gramatické tradici, a nemají tak silnou potřebu se rozcházet s vlastní či cizí minulostí. Tito badatelé pak spíše tíhnou k tzv. instančnímu modelu jazyka v rámci kognitivní lingvistiky.

Termín instanční (usage-based)[6] model jazyka zavedl Langacker (1988a), aby v kognitivní gramatice vytvořil protějšek generativnímu stylu interpretace pravidel, která jsou jednou provždy definována a určují, jak mluvčí produkují výpovědi. V kognitivní gramatice jsou pravidla vždy pevně zakotvena v jejich užívání a proces jejich upevňování není nikdy zcela uzavřen. Tento termín se však často používá tak, že přesahuje původní Langackerův záměr. Dnes je těžké několika slovy jednoznačně vysvětlit v jakém vztahu je tento model ke kognitivní lingvistice jako celku. Tak, jak jej definovali například Kemmer a Barlow  (2000a), se jeho základní předpoklady shodují s kognitivní lingvistikou, jen se zde klade větší důraz na studium jazyka v jeho skutečném kontextu (tedy něco, co Langacker předpokládá ale nutně nevyžaduje) a často se soustředí na korpusové nebo jiné experimentální metody. Instanční model je tak v jistém smyslu pojmovým mostem mezi kognitivní lingvistikou a zbytkem neformalistického jazykovědného světa (poukazuje na to i záběr prací ve sborníku Barlow a Kemmer 2000a). Instanční model jazyka také umožňuje kognitivním lingvistům plynule navazovat na klasickou práci v tzv. základní lingvistické teorii (Dixon 1997b) a zkoumat skutečné používání jazykových struktur bez ohledu na jednotný formalismus jejich zachycení. Formální lingvistika (generativní i negenerativní) totiž klade na jakýkoli formalismus požadavek, že musí být alespoň v principu algoritmicky srozumitelný počítači, a tím také splňovat podmínky formální logiky. A často ještě implicitní předpoklad, že pokud jazykové struktury odpovídají systému jejich popisu, samotný popis je kognitivně skutečný.[7] Jak Langacker (mj. 1999a) i Lakoff (mj. 1988a) naznačují již řadu let, skutečná kognitivně realistická reprezentace musí odpovídat skutečným biologickým strukturám v mozku, a ne von neumannovskému modelu, na jehož principu fungují již padesát let počítače. Pro Lakoffa i Langackera je řešením konekcionistický výzkum neuronových sítí, přestože v současné době není ani zdaleka schopen modelovat kognitivní jevy dostatečné komplexity a jak poznamenává Lamb (1999b) v mnoha ohledech nepřípustně zjednodušuje biologické chování sítí skutečných neuronů v mozku. Dalším důležitým principem je těsný vztah mezi tím, co tradiční lingvistika zná jako langue a parole nebo systém a proces. Přestože původně bylo jejich oddělení pro lingvistiku velmi prospěšné, jejich přetvoření v teorii modularity způsobilo, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech jazykověda skutečnému jazyku vzdálila.



[1] Je však nutné znovu připomenout, že i tyto obecné závazky mohou vést k velmi odlišným výsledkům. Viz Newmeyer 1999 nebo Lamb 1999.

[2] Je nutné podotknout, že časopis i nadále publikuje příspěvky autorů  podobných okrajových přístupů, těžko bychom v něm ale hledali práce badatelů v generativní tradici (včetně jejích posledních verzí).

[3] Těchto univerzálních primitiv (založených na leibnizovských monádách), které dále zahrnují např. ANO, NE, DOBRÝ, ŠPATNÝ, MALÝ, VELKÝ, BÍLÝ, ČERNÝ atd., postuluje jinde asi 65 (např. Wierzbicka 1997).

[4] V celé této sekci se budu snažit různými způsoby přeformulovat anglický termín research paradigm (výzkumné paradigma) jako směr, přístup, teorie atp. Nejsem si v češtině vědom příhodného ekvivalentu.

[5] Pokud vím, tak přesně takto současnou kognitivní lingvistiku nikdo nedefinoval. Patrně také z obavy, aby se i zde neopakoval kult osobnosti známý z chomskeánské lingvistiky.

[6] Překlad tohoto termínu do češtiny není vůbec snadný. Doslovně je to „model založený na používání". Vzhledem k jeho definici jsem pro „usage-based" zvolil slovo „instanční", tj. takový, který je založen na skutečných instancích (případech) použití.

[7] Na to upozorňovali již od počátku někteří badatelé. Například Bar-Hillel (1953) při zavádění kategoriální gramatiky pro popis lexikálních kategorií nebo u nás Isačenko (1966) v souvislosti s neúspěchem fonologických rysů při strojovém rozpoznávání řeči.

Čím se dnes zabývá kognitivní lingvistika

Podívejme se teď blíže na některé směry, které získaly mezi kognitivními lingvisty jistou popularitu. Témata, která jsou dnes pro kognitivní lingvistiku relevantní, pokrývají celou škálu obecně jazykovědných problémů. Ilustrativním příkladem toho, jak vidí kognitivní lingvistika své výzkumné priority, může být například výběr z názvů kapitol Úvodu do kognitivní lingvistiky Davida Lee (2002a): 1) prostorové významy a jejich metaforická rozšíření, radiální kategorie, konstrukce a mentální prostory představují perspektivy a nástroje, které stojí v centru kognitivně lingvistické práce; 2) vývoj jazyka, slovesný vid, kauzativnost a agentivnost, diskurzivní procesy a kreativita v jazyce poukazují na některé z konkrétních problémů, na něž se kognitivní přístup uplatnil. Úvod Crofta a Cruse se naopak soustředí na potenciál kognitivní lingvistiky v sémantice a syntaxi, zejména s důrazem na konstrukční gramatiku.[1] Nejúplnější přehled kognitivně lingvistických témat najdeme v již zmíněném nadcházejícím Kompendiu kognitivní lingvistiky, které do seznamu témat přidává vtělesnění, obrazová schémata, rámce, idealizované kognitivní modely a domény, metonymii a ikoničnost. Najdeme v něm také články věnující se tradičním jazykovědným tématům, např. fonologie, derivační i flektivní morfologie, modalita, čas a vid, větná struktura, slovesný rod, jmenný rod apod. Dále bude Kompendium obsahovat příspěvky zabývající se vztahem kognitivní lingvistiky k některým lingvistickým podoborům, např. diachronní lingvistice, lexikografii, typologii, aplikované a textové lingvistice.

Zde se stručně a v hrubých obrysech zmíníme pouze o některých z význačnějších směrů, kterými se kognitivní lingvisté v posledních dvaceti letech vydávali. Jsou to teorie pojmové metafory, teorie pojmové integrace, kognitivní gramatika, konstrukční gramatika a teorie textových světů. V kontextu těchto přístupů se pak ještě stručněji podíváme na kognitivní sémantiku, slovní gramatiku a v následujícím oddíle nastíníme spojení a dialog kognitivní lingvistiky s psychologií, společenskými vědami (sociologií a antropologií), literární vědou a filozofií.

Teorie pojmové metafory, také nazývaná teorií kognitivní metafory, je jedním ze základních pilířů kognitivní lingvistiky a také oblastí, v níž nacházíme nejvíce styčných bodů s ostatními obory (viz níže). Proto jí také Lakoff ve své knize věnuje tolik prostoru, jako jednomu ze základních strukturujících prostředků pojmového  systému. Teorie metafory ale žije také svým vlastním životem, jak je vidět ze čtyř bibliografií, které vyšly od roku 1970. První zpracoval Warren Shibles v roce 1970b, který shrnul včetně anotací práce týkající se problematiky metafory od antiky až do konce šedesátých let dvacátého století. V roce 1985b vydalo nakladatelství Benjamins bibliografii metafory, kterou zpracoval tým pod vedením van Noppena. Tato bibliografie obsahující patnáct let publikací pojímá téměř 4500 záznamů, což vedlo redakční tým k tomu, že v úvodu popsal období druhé poloviny sedmdesátých a začátku osmdesátých let jako „metaformánii".  Další bibliografie následovala v roce 1990 (van Noppen, 1990b) a následujících patnáct let spolu s dodatky z doby pokrývané předchozí bibliografií shrnuje elektronická bibliografická databáze (de Knop, 2005b)[2]. Odborníci tak mají k dispozici odkazy na téměř dvacet tisíc knih a článků, které se nějak vyslovují k problému metafory. Obzvláště za posledních dvacet let je mnoho z nich alespoň částečně ovlivněno teorií kognitivní metafory, které má své počátky v roce 1980 a je shrnuta také v této knize. Sama tato teorie za tu dobu prošla vývojem, který lze rozdělit do dvou proudů. Zaprvé se neustále rozšiřuje počet oborů, na které byla tato teorie aplikována. Patří mezi ně mimo jiné politologie, právo, ekonomika, psychologie a biologie. Některé z těchto aplikací jsou popsány na konci této sekce. Na druhé straně pak stojí vývoj principů teorie samotné. Tyto dva směry jsou na sobě částečně nezávislé, protože značná část pokusů o praktické aplikace teorie pojmové metafory se spokojuje s její původní formulací v Metaforách, kterými žijeme.

Vývoj samotné teorie popsali v doslovu k druhému vydání Metafor, kterými žijeme Lakoff a Johnson prostřednictvím tří ‚metafor metafory‘. První metafora nabídla matematické pojetí metaforické projekce jako souboru uspořádaných dvojic. Tato metafora ale neumožnila popsat vytváření nových pojmových struktur, jako je například „čas, který lze prodat". Druhou fází teorie bylo pojetí metafor jako obrazové projekce jedné struktury do druhé. Lakoff a Johnson zde doslova hovoří o analogii s meotarem, na který se pokládají fólie, jež jsou pak promítnuty na obrazovku. Tento obraz lze popsat již zmíněným principem invariance (Lakoff 1990a, 1993a), který předpokládá, že se promítá celá doména, přestože ne všechny její části jsou součástí uspořádaných dvojic. Například u metafory Teorie jsou budovy jsou v doméně budov zcela irelevantní některé její části jako kanalizace nebo elektrické vedení. Je proto potřeba postulovat parametry, které jejich promítnutí zamezí.

Těmto problémům se podle Lakoffa a Johnsona vyhýbá nové pojetí metafory vycházející z neurální teorie jazyka. Podle této metafory je metaforická projekce ekvivalentem současné aktivace neuronových map v mozku. Tím se zamezí problémům, které vycházejí z lingvistické definice domén zkušenosti. U základu tohoto pojetí stojí teorie primárních metafor, kterou předložil Grady (např. Grady et al. 1996a). Primární metafory jako Více je výše nebo Účel je cíl cesty povstávají přímo z lidské zkušenosti se světem a slouží jako stavební bloky složitějších pojmových metafor (např. Dosáhnout poznání je vystoupat na horu). Díky své bezprostřední provázanosti na zkušenost jsou primární metafory téměř vždy univerzální. To, jak jsou konkrétně realizovány v gramatice, slovníku a frazeologii jednotlivých jazyků, se však může lišit. Touto problematikou se zabývá Kövecses (2005a), který popisuje celou řadu příkladů univerzality metafor a způsobů, jimiž lze postihnout jejich variabilitu v jednotlivých jazycích a kulturních systémech.

Teorie primárních metafor vzbudila značnou pozornost, ale celá neurální teorie jazyka a metafory zatím čeká na širší přijetí. Většina badatelů v oblasti metafory stále pracuje s analogií promítání obrazů. V tomto duchu se nese většina příspěvků do celé řady sborníků (např. Cameron a Low 1999a, Gibbs a Steen 1999a, Barcelona 2000a, Dirven a Pörings 2002a, Gibbs a Komendzinski 2002a) i zatím nejlepší úvod do teorie pojmové metafory od Zoltána Kövecsese (2002a), který podává přehled oboru od roku 1980 do roku 2002.[3]

Kognitivními základy teorie pojmové metafory se také zabývala celá řada kognitivních psychologů z nichž nejznámější jsou práce Raymonda Gibbse (např. 1994a). Gibbs spolu se svými kolegy provedl celou řadu experimentů, které potvrdily, že  kognitivní zpracování metafor není parazitní na tzv. doslovném jazyku. Alternativní kognitivní teorii metafory na základě kognitivně psychologických experimentů předkládají Glucksberg a jeho kolegové (2001b, 1997b). Podle nich jsou metafory předkládané ve formě X je Y čistě atributivní výroky, které zařazují X do třídy entit, které mají vlastnosti Y. Na těchto výsledcích staví svou kritiku pojmové metafory již zmíněné práce Leezenberga (2001b) a Haserové (2005b).

V posledních letech vzrostl zájem o zkoumání metafory na základě korpusových dat (např. Deignan 1999a a Barnden et al. 2001, 2003). Korpus stojí především u základů  mnoha aplikovaných zkoumání metafory, popsaných na konci této sekce (např. Charteris-Black 2004a nebo Musolff 2004a).

Za součást rozvoje teorie pojmové metafory lze považovat i teorii pojmové integrace, která je tématem následujícího oddílu.

Teorie pojmové integrace[4] vychází z aplikace teorie mentálních prostorů navržené Fauconnierem v polovině osmdesátých let (druhé vydání viz Fauconnier 1994a). Pojem pojmové integrace vzešel ze spolupráce Fauconniera s Markem Turnerem a zabývá se tím, jak vypadá spojení dvou nezávislých mentálních prostorů. Pojmová integrace umožňuje zpracování vět jako Ve Francii by aféra Watergate Nixonovi neuškodila. Tato věta je složitě integrovaným pojmem. Dva prostory se zkombinují a vytvoří prostor třetí (integrovaný), který zdědil část struktury původních prostorů, ale zároveň vytváří struktury vlastní. Integrované prostory splňují tyto čtyři podmínky: 1) částečná projekce mezi prostory (například prezidenti, volební systémy atd. jsou vzájemně propojeny); 2) obecný prostor, který se částečně promítá do obou prostorů, v jehož rámci můžeme na jejich integraci nahlížet (například systém západní demokracie); 3) integrace, v níž se oba zdrojové prostory částečně promítnou na nový prostor (například prostor USA promítne Nixona, jeho osobní charakteristiky a chování, ale ne to, že je americkým prezidentem, a prostor Francie promítne to, co víme (nebo se dozvídáme) o volebních preferencích francouzských voličů; 4) nová struktura integrovaného prostoru, která nepochází ani z jednoho ze zdrojových prostorů (například Nixon je francouzským prezidentem, nemusí rezignovat a neztratí prestiž). (Viz Fauconnier 1997a, kap. 6)

Proces pojmové integrace se ale v jazyce nachází i v mnohem prozaičtějších kontextech, například při predikaci. Fauconnier a Turner (2002a) rozebírají příklad adjektiva bezpečný. Jeho použití v kontextech jako bezpečný přechod a bezpečný pes ukazuje na zcela nesouměřitelné vlastnosti a pouze naše znalost rozdílů mezi doménou přechodů a doménou psů nám umožňuje význam těchto výrazů pochopit. Vyskytnout se můžou i příklady, kde zdánlivě protichůdné výrazy mají stejný význam, například židovský holocaust a nacistický holocaust, kde díky našim ač povrchním znalostem dějin, je adresátovi okamžitě jasná agentivní struktura, byť v obou případech s jiným důrazem.

Pojmová integrace je úzce provázána s metaforou. Vztahem mezi teorií pojmových metafor a pojmovou integrací se zabýval Kövecses (2002a, 2005a). Podle něj i podle Fauconniera a Turnera, se lze na pojmové metafory dívat jako na jeden specifický typ pojmové integrace. Výše uvedené příklady jsou ukázkou nemetaforické projekce mezi dvěma doménami, ale je zřejmé, že ke stejnému procesu dochází v metaforických případech jako žák je květina, kterou učitel musí opečovávat. M. K. Hiragaová (2005a) pojmovou integraci vidí jako model, který je mnohem užitečnější než původní teorie pojmové metafory díky její schopnosti vysvětlit kreativní a neologické použití obrazů stejně jako obrazy konvenční. Hiragaová navíc dává pojmovou integraci do souvislosti s Pierceovskou teorií znaku[5] při rozborů ikoničnosti, kterou vidí jako neoddělitelnou součást metafory. Tímto způsobem je podle ní možné najít styčné body s jakobsonovským strukturalismem.

Právě v kontextu pojmové integrace není možné nepovšimnout si podobnosti mezi metaforou a analogií[6]. Tyto procesy jsou si velmi příbuzné a větší odborný zájem o ně se rozpoutal stejně jako v případě metafory koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Na jejich příbuznost poukázali například Holyoak a Thagard (1995b) ve své populární práci o analogii a víceméně jako opačné póly na kontinuu od explicitnosti k lexikalizovatelnosti je popsala Gentnerová et al. (2001b). Ve stejném sborníku se k této otázce vyjádřil i Fauconnier (2001a), podle nějž lze pojmovou integraci považovat za základní proces, který je společný jak analogii, tak metafoře, ale vyskytuje se i mnohem šíře v našem pojmovém systému.

Pojmové integraci se jako jednomu ze základních procesů kognitivního systému věnuje mnoho badatelů. Lze pomocí ní popsat gramatické konstrukce (viz dále), vývoj jazyka (například vytvoření nového pojmu počítačový virus kombinací domény programování a zdraví, viz Fauconnier 1997a), predikaci, konceptualizaci časových řad, chápání satirických obrázků, karikatury a další jevy. Má své důsledky také pro Lakoffovu teorii idealizovaných kognitivních modelů, které mentální prostory strukturují. Z toho plyne i jejich úzká provázanost s teorií pojmových metafor a teorií prototypů, které také mají zásadní význam pro kognitivní modely. Integrace probíhá i na úrovni gramatiky, kde se občas hovoří o unifikaci (viz dále konstrukční gramatika). Širší filozofické a kognitivní důsledky teorie pojmové integrace rozebral Fauconnier v knize The way we think (Jak myslíme) ve spolupráci a Markem Turnerem (2002a). Turner (2001a) se pak zabývá důsledky pojmové integrace pro společenské vědy, v nichž může být jednak dobrým teoretickým modelem, ale samozřejmě také principem, podle kterého vznikají nové teorie. Této teorii byl věnován sborník Fauconnier a Sweetser (1996a), kde se badatelé zabývali především aplikacemi teorie mentálních prostorů a celé jedno vydání Cognitive Linguistics, v jehož rámci vyšel i velmi dobrý úvod do pojmové integrace (Coulson a Oakley 2000a) a studie zkoumající tuto teorii z hlediska psychologie (Gibbs 2000a). Kriticky se k ní postavil například Ritchie (2004a), který poukázal zejména na nebezpečí přílišného spoléhání na metaforu prostoru s ohledem na lidské myšlení. Ale i podle něho, může pojmová integrace být velice užitečným nástrojem, pokud se jí podaří vyvarovat se přílišného zjednodušení.

Teorií pojmové integrace (a s ní spojenými otázkami pojmové metafory) jsme se zatím zabývali hlavně v rovině sémantické. Problémům sémantických struktur se navíc v rámci kognitivní lingvistiky věnovali mnozí další. Sweetserová (1990a) zkoumala význam lakoffovské teorie kategorizace a metafory pro etymologii a historickou lingvistiku. Obsáhlé kompendium Leonarda Talmyho (2003) pak vystavuje kognitivní sémantiku jako celistvý přístup k jazyku z hlediska pojmových struktur. Talmyho práci lze jejím významem považovat za paralelní Langackerově kognitivní gramatice (viz dále), přistupující se stejnou motivací k problému vztahu významu a formy, pouze z pohledu významu. Přes jistou inzulárnost jejích teorií nelze opět nepřipomenout Wierzbickou a její naturální sémantiku. Konceptualizací prostoru v rozmanitých jazycích světa se zabývá výzkumný tým Stephena Levinsona v holandském Psycholingvistickém institutu Maxe Pancka (viz např. Levinson 2003b), který z poněkud jiné perspektivy zkoumá řadu aspektů domény, která je pro kognitivní lingvistiku zdrojem mnoha metaforických projekcí od syntaxe (viz Langacker) po lexikologii (Lakoff a Johnson, Sweetserová apod.).

Tato jednostrannost je však pouze zdánlivá. Je třeba si uvědomit, že kognitivní lingvistika vidí tradiční rozdělení syntax - sémantika[7] jako kontinuum a ani nepředpokládá samostatnou lexikální složku. Dosud zmíněné teorie tedy mají přímý vliv na analýzu syntaktických vztahů. Podívejme se na dva kompatibilní a naprosto zásadní přístupy ke kognitivnímu popisu toho, čemu se tradičně říká syntax.

Kognitivní gramatiku již od konce sedmdesátých let[8] rozvíjí americký lingvista Ronald Langacker (1987aa,b, 1991a, 1999a). Původ má opět v opozici k tehdy převládajícímu generativistickému hnutí, ale dnes již existuje jako samostatný gramatický model, který je stále populárnější mezi praktikujícími jazykovědci. Hlavním rysem kognitivní gramatiky je popis gramatiky jazyka jako „strukturovaného inventáře konvenčních symbolických jednotek" (Langacker 1988a, s. 11). Symboličnost gramatických jednotek je daná dalším rysem kognitivní gramatiky, a to důrazem na inherentní symboličnost veškeré gramatiky. Podle Langackera neexistuje v gramatice nic než sémantická a fonologická struktura. Význam se ale chápe ve smyslu experiencialistické kognitivní sémantiky a může být jak schematický, tak propoziční.

Jednotky mohou být sémantické či fonologické, anebo symbolické, které jsou v podstatě symbolickým vztahem mezi sémantickým a fonologickým pólem. Lexikon, syntax a morfologie nejsou diskrétní moduly, ale tvoří škálu. Gramatický systém pak obsahuje pouze a jen 1) gramatické jednotky; 2) významová „schémata" těchto jednotek; 3) kategorizační vztahy mezi jednotkami. V kognitivní gramatice nejsou žádné pomocné struktury bez fonologického nebo sémantického obsahu, jejichž existence by byla nutná pouze z formálních důvodů (např. transformační pravidla).

Význam gramatických jednotek je schematický, a to nejen obrazově schematický. Aplikaci schématu na lexikální význam nebo na jiné schéma nazývá Langacker instanciací, ale lze tu najít i paralely s pojmovou integrací. Sílu schematického gramatického významu a jeho instanciace (integrace) jiným schématem dobře ilustrují případy, které jsou mluvčím srozumitelné, ale nikdy by nemohly být sankcionovány formální gramatikou. Vezměme si například v češtině poměrně běžný typ věty, v níž se aplikuje schéma pasiva na netranzitivní sloveso. Například Kdo neodejde, bude odejit,[9] které bez jakékoli násilné komputace porozumí jakýkoli český mluvčí. Podle formální gramatiky takováto věta nikdy nemůže být vyslovena,[10] protože intranzitivní sloveso nemůže být pasivizováno. Korpusově osvícená formální gramatika by k lexikálnímu vstupu pro sloveso odejít připojila poznámku, že v určitých velmi složitě definovatelných kontextech je jeho pasivní použití možné. Kognitivní gramatika neobsahuje žádné zákazy, pouze umožňuje mluvčím použít své významuplné struktury. Schéma pasiva, které svým významem staví patiens do role jinak typicky agentivního subjektu a často ponechává skutečný agens nevyslovený, v tomto případě činí pravý opak. Agens, který je původně zcela zodpovědný za akt odcházení zůstává agentem, ale najednou v pozici, kde je k této činnosti v trpném vztahu. Tento kontrast pak ústí ve význam nedobrovolného odchodu, který mluvčí navíc pravděpodobně považuje za nesprávný nebo alespoň zpochybnitelný. Gramaticky, ani logicky to nedává žádný smysl, ale z pohledu pojmové integrace je to naprosto přirozené. Langacker (1987ab) uvádí podobný příklad u významu akuzativu. Věta Anglie byla dobyta Normany je naprosto správná, zatímco Anglie byla dobyta Novákovými je nesmyslná. Akuzativní vztah předpokládá vliv jednoho účastníka na druhého a všichni z každodenní zkušenosti víme, že aby tento vliv mohl existovat, musí být jejich velikost či mocnost souměřitelná. Ponecháme-li stranou složité metonymické vztahy, je jasné že tato souměřitelnost existuje u první věty, a ne u druhé. Naprosto přirozeně z toho také plyne přijatelnost věty Beatles dobyli Ameriku. I kdybychom v nějaké generativní gramatice v lexikonu nějakým složitým způsobem přikázali souměřitelnost, ztroskotali bychom na objektivistické sémantice.[11]

Kognitivní gramatika podle Langackera neprodukuje věty na základě nějakého algoritmu jako gramatiky generativní, ale pouze tvoří strukturovaný systém („inventář symbolických zdrojů"), který je součástí obecného lidského kognitivního systému (jak jej například popsal v této knize Lakoff). Gramatika tedy není modulárně oddělena od zbytku lidského kognitivního systému a jsou jí k dispozici stejné procesy (například prototypová kategorizace, metaforizace, schematizace, mentální prostory atd.), které používáme stejně tak pro rozhodnutí o tom, koho budeme volit, jako při volbě správného pádu po předložce. Gramatika je tak nejen kognitivně realistická, ale také vhodná pro běžné použití, protože sama o sobě nenutí lingvistu k nějaké konkrétní formalizaci jeho výsledků.

Důležitý je zde princip maximálního popisu, který je v ostré opozici k tradičním gramatikám, kde je za ctnost považováno co nejmenší množství pravidel generujících co nejvíce vět, a tím splňujících podmínku komputační efektivnosti. Tento princip však stojí přesně proti zájmu tvůrců skutečných deskriptivních gramatik, které mají za cíl popsat jazyk v celé jeho složitosti, a snaha vměstnat ho do souladu s malým množství pravidel stojí zbytečné úsilí. Místo toho gramatici potřebují nějaký jednotný organizační princip, který vždy v dějinách filologie spojoval aspekty sémantické s formálními. Tento princip kognitivní gramatika poskytuje, což ji mimo jiné činí velmi podnětným vzorem pro pedagogickou gramatiku (viz Janda 2002a, Langacker 2000a), v níž lze rozhodně hledat styčné body s dnes vládnoucím hallidayovským funkcionalismem (Tárnyiková 1990b). Prvním pokusem o ucelenou vysokoškolskou gramatiku napsanou z kognitivistických pozic je Kognitivní gramatika angličtiny, kterou připravují do tisku Günter Radden a René Dirven (vydání plánuje nakladatelství Benjamins na rok 2006 ).

Konstrukční gramatika je v jistém smyslu jen název určitého přístupu k syntaxi a Langackerova kognitivní gramatika je vlastně jen jedním typem konstrukční gramatiky (tam ji ostatně řadí i úvod Crofta a Cruse 2004), s níž sdílí v podstatě všechny teoretické a metodologické předpoklady a také mnoho analytických postupů. Rozhodně ale stojí zato podívat se na konstrukční gramatiku samostatně, protože někteří její proponenti přinášejí její důležitá rozšíření. Již svým názvem tento přístup napovídá, že má silné vazby k širší lingvistické a filologické tradici. Termín konstrukce nacházíme v gramatikách již od samého začátku a konstrukční gramatika se jej jen snaží teoreticky a metodologicky upevnit. Jde tak v jistém smyslu o dekonstrukci textů o konstrukcích a nalézání jejich skutečných předpokladů.

O konstrukcích mluví v rámci kognitivní gramatiky už Lakoff (viz rozbor konstrukce s there v této knize) a Langacker (mj. 1987a). Jako pojem, který by se mohl stát základem programu konstrukční gramatiky (nebo spíše gramatik), jej asi první použil Fillmore et al. (1988b), jehož inspiraci zmiňuje i Lakoff v této knize. Fillmorovou původní motivací bylo vysvětlit pravidelnosti v chování idiomů jako příklady, které jsou plnohodnotnou součástí syntaktického systému jazyka a ne zpola lexikalizované výjimky. Kay a Fillmore (1989b) k tomu říkají: „Přijmout konstrukční přístup ke gramatice znamená principiálně se zavázat k rozboru každého jazyka jako celku. Z toho vyplývá, že poměrně obecné struktury jazyka ... a více idiomatické struktury ... mají stejnou hodnotu jako data, která daná gramatika musí vysvětlit." (s. 1) Jako příklad uvádí Croft (2002a) konstrukci čím Xkomprtiv tím Ykomprtiv, kterou známe jako idiom čím víc tím líp, ale vůbec není problém z ní vytvořit větu Čím častěji budeš cvičit, tím víc se budeš cítit jako sportovec. Tato konstrukce musí být stejně tak součástí gramatiky jako konstrukce NSuj VTrns NOj, která produkuje věty typu Oskar má knihu.[12] Tyto konstrukce jsou v jazykovém systému uspořádány ve složitých hierarchizovaných strukturách. Ze všeho nejdůležitější ale je, že zahrnují jak lexikální jednotky, tak morfologická pravidla, která, jak jsem již zmínil, tvoří škálu, na jejímž jednom konci jsou syntaktické konstrukce (které jsou velice schematické) a na druhém slovní jednotky (které jsou velice specifické).[13]

Fillmore, Kay (např. Kay 1997b) a jejich spolupracovníci se vydali cestou formální lingvistiky, a pro zaznamenávání interakce konstrukcí zvolili unifikační přístup (viz např. Shieber 1986b), který definuje syntaktické kategorie pomocí rysů, a proto nelze jejich verzi konstrukční gramatiky zařadit do rámce užší kognitivní lingvistiky (a ani oni sami by se tam pravděpodobně nezařadili). Důraz na konstrukci jako základní jednotku od nich i s názvem převzali někteří kognitivní lingvisté, především Goldberg (1995a) a Croft (2002a), kteří však pro instanciaci konstrukcí, kde forma je vždy spojena s významem, používají proces podobný Fauconnierově a Turnerově pojmové integraci.

Většina toho, co jsme dosud zmínili se zásadně neliší od Langackerovy kognitivní gramatiky. Konstrukční gramatiku je ale nutné zmínit už jen kvůli Croftově (2002a) Radikální konstrukční gramatice, která je pravděpodobně od roku 1987, kdy vyšly knihy Lakoffa a Langackera, nejpřevratnější a svým významem nejdalekosáhlejší knihou v jazykovědě vůbec. Croft v podstatě dovádí do důsledku principy navržené Langackerem a jinými, ale přistupuje k problému z hlediska typologa, tedy člověka, kterému leží na srdci adekvátní popis celé řady jazyků, a ne jen angličtiny nebo češtiny. Croft navrhuje gramatiku, v níž jediným syntaktickým vztahem je vztah meronomický, tj. vztah části k celku. Na úrovni formy nepotřebuje žádné složkové ani závislostní vztahy, protože ty všechny se odehrávají na úrovni sémantiky. Není třeba se tedy dohadovat, jestli řídícím členem v základní větě je podmět nebo přísudek, protože jejich vztah je dán vztahem významovým. Na úrovni syntaktického významu pak Croft jako typolog chce hledat i jazykové univerzálie, protože univerzálie čistě syntaktické odmítá. Stejně jako Langacker nepostuluje Croft žádná produkční (přepisovací) pravidla. Při použití dochází k procesu integrace, který je podobný Fauconnierově pojmové integraci.[14]

Croftova rozsáhlá kniha obsahuje detailní rozbory z mnoha jazyků a předesílá možné kritiky. Podařilo se mu v ní skloubit potřeby běžného lingvisty pracujícího v terénu s požadavkem kognitivně realistického popisu jazyka, který zase potřebují kognitivní filozofové. Nejdůležitější je, že umožňuje použít stejné principy při popisu různých jazyků, aniž by uvalovala kategorie jednoho jazyka (nebo typu) na jazyk (nebo typ) druhý. Teorie konstrukční gramatiky obecně získává poslední dobou na popularitě, dokladem toho je i nově založený odborný časopis Constructions, který je k dispozici pouze na internetu na www.constructions-online.de.

Slovní gramatika. Na okraj konstrukčních gramatik, je ještě nutné zmínit se o tzv. slovní gramatice (Word Grammar), kterou již od počátku osmdesátých let rozvíjí londýnský lingvista Richard Hudson (1984a, 1990a, v tiskua). Přestože v mnohém patří do kognitivní lingvistiky v širším slova smyslu, objevila se, myslím právem, v již zmíněném Kompendiu kognitivní lingvistiky po boku gramatik konstrukční a kognitivní. Slovní gramatika vychází ze základního předpokladu, že „jazyk je pojmová síť," kterou lze vyjádřit pomocí grafu. Slovní gramatika sdílí téměř veškeré principy s kognitivní a konstrukční gramatikou: nerozlišuje mezi lexikonem a syntaktickými pravidly ani mezi sémantikou a pragmatikou. Liší se ale zásadním způsobem v implementaci, což je částečně i proto, že její kořeny leží v Hallidayovské systemické lingvistice a podobá se i Lambově relační gramatice (Lamb 1999b). Díky tomu se od kognitivní a konstrukční gramatiky odlišuje v přístupu k morfologii, jako vydělené oblasti jazyka, zatímco například Langacker vidí mezi morfologií a syntaxí pouze kontinuum. Ve srovnání s Langackerem je Hudson mezi českými jazykovědci poměrně známý (často přednášel v Praze na tzv. Mathesiovských seminářích). Je to i díky tomu, že propaguje závislostní přístup k syntaxi, byť na rozdíl od například funkčního generativního popisu a spolu s kognitivní gramatikou odmítá pojem roviny. Tento přístup si získal své příznivce a Hudson (1998a) pomocí svého aparátu napsal gramatiku angličtiny pro rodilé mluvčí. Soustředil se spíše na větný rozbor, a proto vypadá jeho gramatika poněkud nezvykle, ale díky notaci, která není nepodobná té používané v českých školách, není obtížné se v ní orientovat.

Textové světy. Velice zjednodušeně a pro někoho možná i urážlivě bychom mohli říct, že lingvisté se dělí na ty zabývající se jazykem od věty dolů (tj. syntax, lexikon, morfologie, fonologie, fonetika) a ty, kteří rozebírají jazyk od věty nahoru (tj. text s jevy jako koheze, anafora apod.). Platforma oné druhé skupiny, textová lingvistika, je poměrně nový obor, jehož protagonisté v podstatě sdílejí jen zájem o text jako celek, jehož strukturu je nutné analyzovat jako víc než jen sumu větných struktur v něm obsažených.[15] Lingvistika generativní tradice k analýze textu v tomto smyslu není dost dobře uzpůsobena a víceméně umožňuje zachytit nadvětné vztahy (většinou omezené na koreferenční anaforu) maximálně v rámci několika vět. Kognitivní lingvistika, zejména díky teorii mentálních prostorů, ale i nemodulární povaze kognitivní/konstrukční gramatiky, má pro analýzu textu mnohem hlubší potenciál, který je bohužel dosud povětšinou nerealizovaný.

Kognitivní gramatiku aplikovala van Hoeková (1997a) na studium anafory, přičemž postulovala kontinuum mezi jevy na úrovni syntaxe a diskurzu, v němž se nacházejí různé stupně „pojmové a sémantické konektivity" (viz také Langacker 1999a). Vztahu kognitivní gramatiky a diskurzu se věnoval také Langacker (2001a), který jej shrnuje takto: „Jazykové struktury [...] zahrnují očekávání diskurzu a lze je interpretovat jako instrukce pro modifikaci současného stavu diskurzu." (s. 143) Pro popis tohoto stavu pak používá termínu diskurzivní prostor, který je kompatibilní s teorií mentálních prostorů.

Nejkomplexnější teorii „kognitivní gramatiky diskurzu" asi předložil Paul Werth (1999a), který hovoří o textových světech. Podobně jako mentální prostory, jsou textové světy kognitivně bohaté, tj. jsou strukturovány nějakými kognitivními modely. Textové světy jsou vystavovány v průběhu textu a podle Werthe jsou to vlastně „pojmové scénáře obsahující minimálně dostatek informací, potřebných k interpretaci promluvy, k níž se vztahují." (s. 74) Při výstavbě textu se tak zároveň staví svět, který poté motivuje použití prostředků textové koheze jako je anafora, spojování nebo opakování. Nejenže jsou tedy koheze a koherence pouze opačnými stranami téže mince, ale je také jasné, že není možné se dívat na text pouze jako na větší větu (tuto metaforu popsal a kritizoval např. Hoey 1990b), ale je nutné hledat kohezivní prostředky, které odpovídají jeho konceptuálním potřebám. Werth dělí veškeré propozice v textu na světotvorné (world-building), které ustavují rámec textu a jeho deiktické vlastnosti, a funkčně významové (function advancing), které rozvíjejí sdělení textu (např. popis, vyprávění, argument apod.).[16] Části textu, například ty náležející postavám v narativním kontextu, mohou vytvářet podsvěty, které mají vlastní logickou strukturu lišící se od světa, který je obsahuje. Postavení entit textového světa může mít různou deiktickou povahu, např. doslovnou nebo metaforickou. Bohužel Paul Werth zemřel dříve než mohl svůj systém podrobněji rozpracovat a pokud vím, nikdo jej dále nerozvíjí. Kognitivně lingvistická analýza textu zůstává tedy úkolem budoucnosti.



[1] Kromě citovaných úvodů do oboru můžu také doporučit nahlédnout do archivu diskuzí v rámci emailové skupiny Cogling (hci.ucsd.edu/cogling), do níž bylo od roku 1999 zasláno přes 3500 příspěvků.

[2] Tato bibliografická databáze, kterou provozuje nakladatelství Benjamins, je dostupná na webové adrese www.benjamins.com/online/met.

[3] Přehled nekonceptualistických teorií podává Leezenberg (2001) a některé jejich příklady lze najít také ve druhém vydání slavného Ortonyho sborníku (Ortony 1993), jehož první vydání v roce 1979 bylo kulminací „metaformánie" sedmdesátých let.

[4] Autoři této teorie v angličtině většinou hovoří o conceptual blending, tj. pojmovém míšení, jak je překládá i Jiří Trávníček (viz níže), ale používá se také termín conceptual integration, který jsem zvolil za základ českého výrazu.

[5] Hiragaová není jediná, kdo se snaží dát do souvislosti klasickou sémiotiku s kognitivní lingvistikou. Viz např. také Danaher (2003).

[6] Do tohoto přirovnání lze samozřejmě zařadit také většinu jevů tradičně popisovaných jako tropy (např. přirovnání, ironie) nebo i žánrové útvary (alegorie, bajka, satira). (Viz např. Gibbs 1994 nebo Turner 1996.)

[7] Ještě je také nutné připomenout, že sémantika v kognitivně-lingvistickém podání zahrnuje také vše, co se tradičně popisuje jako pragmatika.

[8] Tehdy ji ještě kontroverzně nazýval space grammar (prostorová gramatika).

[9] Jen v korpusu je této konstrukce pět příkladů a hledáním na www.seznam.cz jich lze najít dalších 23.

[10] A to platí jak pro generativní gramatiky tak pro negenerativní jako např. unifikační nebo kategoriální gramatiky.

[11] Zde je nutné zmínit afinitu s teorií ikoničnosti v syntaxi (viz např. Givón 1985b).

[12] V české lingvistice má k pojmu konstrukce ve Fillmorově smyslu velice blízko práce Větné vzorce v češtině (Daneš, Hlavsa a kol. 1981b), která v podstatě také využívá unifikačních principů. „Větná syntax češtiny se chápe jako systémově uspořádaný soubor větných vzorců a pravidel, tj. obecných a jazykovým společenstvím přijatých organizačních principů, podle nichž mluvčí utváří jedinečné výpovědi." (s. 41) Každý vzorec má navíc gramatickou a sémantickou složku, které jsou ve vzájemném velmi úzkém vztahu. Na rozdíl od např. radikální konstrukční gramatiky je ale sémantická složka závislá na objektivistické sémantice (tj. logických vztazích).

[13] Zde můžeme najít další shodný bod s hallidayovskou lingvistikou: „Základní princip jazyka je ten, že obecnější významy se vyjadřují prostřednictvím gramatiky a konkrétnější významy se vyjadřují slovní zásobou." (Halliday a Hasan 1976b, s. 5) V této tradici je také relevantní práce Sinclaira a dalších na lokálních gramatikách v textových korpusech (viz Hunston a Sinclair 2000b).

[14] Radikální konstrukční gramatika se paradoxně ve své operační jednoduchosti shoduje s Chomského minimalismem, ale zde podobnosti víceméně končí, protože tento proces je součástí používání jazyka, a ne systému generujícího věty. Integrace také není atomická operace, ale kognitivně složitý proces, který není nezávislý na obsahu.

[15] „Text" zde nepřesně, ale pro účely tohoto shrnutí přijatelně, používám synonymně s termínem „diskurz".

[16] V základních obrysech a intencích není Werthův systém nepodobný referenční výstavbě textu, jak ji navrhl Palek (1988b) nebo pojmu sdílené báze vědomostí [stock of shared knowledge] a aktuálního členění, jak je popsala například Hajičová (1993b). Oba tyto systémy jsou ovšem stavěny na základě tradiční sémantiky, tj. implicitně tak, aby bylo možné je modelovat algoritmicky (tedy pomocí současných výpočetních systémů), zatímco  Werth výslovně předpokládá, že kognitivně založený popis by vyžadoval systém podobný současným konekcionistickým experimentům s neuronovými sítěmi.

Kognitivní lingvistika v interdisciplinární perspektivě

Tato sekce stručně popisuje vztah kognitivní lingvistiky k několika důležitým humanitním oborům.

Kognitivní lingvistika a psychologie jsou spolu nerozlučně spjaty. Výsledky psychologického výzkumu, jako jsou teorie prototypů či bázové kategorie, se staly nedílnou součástí arzenálu kognitivních lingvistů. Na druhou stranu například pojmová metafora inspirovala celou řadu kognitivně psychologických experimentů (viz Gentner 2001b, nebo Chrz 2000b, níže) a ovlivňuje psychologii kreativity a analogie. O některé pojmy, jako scénáře a mentální modely se pak oba obory dělí stejnou měrou. Zásadní aspirací kognitivní lingvistiky je psychologická reálnost, a proto se kognitivní lingvisté často obracejí na psychology. Oba obory také sdílí celou řadu nedořešených otázek od úlohy paměti po povahu mentálních reprezentací. Kognitivní psychologie také spojuje mnohé nezávislé jazykovědné směry, ke kterým se obrací pro realističtější pojetí jazyka, než jaký nabízí původně dominantní generativní tradice. Představitelé těchto přístupů se setkali ve sborníku nazvaném Nová psychologie jazyka (Tomasello 1998a), jehož editor dokonce takto spojené směry nazval „kognitivně-funkční pohled na strukturu jazyka". Přestože podle něj neexistuje jednotný lingvistický přístup, je pro psychologii důležité, že se shodnou na tom, že „jazyk není nezávislý ‚mentální orgán‘, ale spíše složitá mozaika kognitivních a společenských komunikativních aktivit, které jsou úzce propojeny se zbytkem lidské psychologie." (s. ix). Mezi další význačné psychology, kteří hledají styčné body mezi svým oborem a kognitivní lingvistikou patří již zmínění Sinha (mj. v tisku) a Gibbs (mj. 1994a, 2000a). V jejich pracích lze nalézt odkazy na další výzkumy.

Zájem o metaforu a obecnou problematiku, kterou se zabývá kognitivní lingvistika, má ve výzkumu a praxi klinické psychologie dlouhou tradici. Metafora a kognitivní modely jsou dobře dokumentovány jako terapeutický prostředek, ale oba obory se zatím rozvíjejí nezávisle na sobě. O sblížení se pokusil mimo jiné Lakoff (1997a) v článku o úloze metafory v interpretaci snů.[1]

Kognitivní lingvistika a společenské vědy mají stejně jako v případě psychologie k sobě velmi blízko. Nejenže stály postřehy z těchto oborů u zrození mnoha myšlenek, které jsou centrální pro kognitivní hnutí[2], badatelé inspirovaní kognitivní lingvistikou se stále častěji věnují problémům tradičně náležejícím antropologii, sociologii nebo politologii. Již Fernandez (1986b) poukázal na důležitost experiencialismu pro antropologii, která je jinak na míle vzdálená „pečlivě omezenému světu formální analýzy." (s. x) Sraussová a Quinnová (1997b) pak ukázaly přítomnost metafor a scénářů v systému společenských významů a navrhly pro antropologickou interpretaci kognitivně konekcionistický rámec. Fernandez (1991b) také uspořádal sborník antropologických příspěvků k metafoře. Již zmíněný Mark Turner (2001a) se pokusil ukázat, jak by bylo možné rozvinout slavný rozbor balinézských kohoutích zápasů Clifforda Geertse pomocí pojmové integrace a stejně tak se vyjádřil k některým otázkám ekonomických teorií. René Dirven na začátku 90. let napsal práci o metaforách ovlivňujících kulturní situaci v Jižní Africe (1994a) a v letech 2001 a 2003 spoluredigoval dva sborníky kognitivně motivovaných příspěvků na téma jazyk a ideologie, kde se objevuje pojem kulturní kognitivní modely navazující na Lakoffovy IKM. K rozboru politických textů pak mimo jiné přispěli Chilton (1996a) analýzou jazyka politických debat o jaderném zbrojení, Charteris-Black (2004a), který se pokusil o zachycení metaforického zobrazení politiky na základě korpusu programů politických stran ve Velké Británii a Andreas Musolff (2004a), který něco podobného provedl při srovnávání debat o Evropské unii ve Velké Británii a v Německu. Pojmové metafory se také velmi často objevují v kontextu vzdělávání (např. Cortazzi a Jin 1999b), kde slouží nejen jako analytický nástroj pro rozbor odborného a veřejného diskurzu, ale také, jako nástroj pro rozvoj výuky (např. Ponterotto 1994a). Metafoře ve vzdělávání se věnoval již sborník v polovině osmdesátých let (Taylor 1984b) a bylo jí věnováno celé číslo časopisu Theory into practice z roku 1990. Dále nelze opomenout práce Wierzbické (1997b, 2003b), která je známá právě svými kulturními sondami pomocí analýzy klíčových pojmů, ani již zmíněné Lakoffovy analýzy politické situace ve Spojených státech (2002a aj.).

Kognitivní lingvistika a literární věda jsou přirozenými spojenci. Příspěvek kognitivní lingvistiky do literární teorie sice zůstává na okraji tohoto oboru, ale její vliv je do budoucna velice slibný.[3] Nepřekvapí, že první  setkání těchto dvou disciplín se odehrálo na poli metafory. Prvním rozsáhlejším příspěvkem byla kniha Marka Turnera Myšlení, metafora a literární věda z roku 1987, na jehož další knize z roku 1989 spolupracoval George Lakoff. Turnerovu knihu, Literární mysl: O původu myšlení a jazyka (1996a) vydalo v roce 2005 v překladu Olgy Trávníčkové nakladatelství Host. V této práci se snaží ukázat, že literatura není zvláštním případem lidských myšlenkových a jazykových schopností, ale je založena, stejně jako tzv. běžné myšlení a jazyk, na kognitivních procesech pojmové integrace. Podobně se snaží všudypřítomnost metaforického typu myšlení ukázat Gibbs (1994a), který kromě literatury věnuje pozornost také filmu.

Hlubší inspiraci v kognitivně lingvistickém přístupu k jazyku a komunikaci hledá nová disciplína zvaná kognitivní poetika nebo kognitivní stylistika. Tento obor začal již v sedmdesátých letech rozvíjet Reuven Tsur, který se snažil obohatit práce formalistů a strukturalistů, a to zejména Mukařovského, o kognitivní dimenzi, kterou by bylo možné systematicky popsat „vztah mezi jazykovou strukturou literárních textů a jejich vnímáním" (Tsur 2002b, s. 379). Jeho práce se odvíjela nezávisle na kognitivní lingvistice (např. Tsur 1992b), ale sdílí s ní mnoho rysů. Kognitivní poetiku inspirovanou přímo prací Johnsona a Lakoffa a jejich následovníků začali v devadesátých letech vyvíjet další, kteří sice vycházejí z podobných předpokladů jako Tsur, ale snaží se k řešení podobných problémů využívat aparát kognitivní lingvistiky (viz například příspěvky do sborníků Gavins a Steen 2003a, Semino a Culpeper 2002a a zvláštní vydání časopisu Language and Literature věnované metafoře). Podobně jako kognitivní lingvistika, není ani kognitivní poetika jednolitou disciplínou. O její sjednocení a přiblížení ke kognitivní lingvistice se pokusil v Úvodu do kognitivní poetiky Peter Stockwell (2003a).[4]

Kognitivní lingvistika a filozofie je spojení, které nelze opomenout. I v této knize filozofickým tématům Lakoff věnuje značný prostor, vzhledem k tomu, že u jako základní stavební blok kognitivní lingvistiky vidí reformulaci některých našich fundamentálních filozofických přesvědčení o povaze jazyka, myšlení a racionality. Znovu se těmto otázkám věnoval spolu s filozofem Markem Johnsonem hlavně v knize Philosophy in the flesh (Filozofie z masa a kostí) z roku 1999a. Často citovaná je také Johnsonova kniha The body in the mind (Tělo v mysli), která vyšla ve stejný rok, jako Ženy, oheň a nebezpečné věci. Kromě zmiňovaných publikací s Lakoffem, vydal v roce 1993a Johnson také knihu zabývající se morální filozofií a implikacemi témat, jimiž se zabývá kognitivní lingvistika, pro etiku.

Většina filozofických zkoumání z pohledu kognitivní lingvistiky se ovšem odehrává na poli analytické (a tedy převážně anglo-americké) filozofie. Na intelektuální prostředí, v němž má kořeny také české lingvistické myšlení, měla ale mnohem větší vliv širší kontinentální filozofická tradice zahrnující směry od fenomenologie až po postmodernismus. Pro kognitivní lingvistiku jsou obzvláště relevantní díla Ricoeura a Foucaulta[5] (ale i dalších). Bohužel je nutné říci, že přestože oba myšlenkové směry řeší podobné problémy podobnými způsoby, nevedou spolu v podstatě žádný dialog. Jediným kognitivně založeným myslitelem, který se těmto paralelám alespoň částečně věnuje je zmiňovaný Mark Johnson, ale nejsem si vědom podobných snah mezi kontinentálními filozofy (ať u nás nebo v zahraničí). Důvodem je snad to, že se již od dob Russella jazyky a světy obou typů filozofie tak rozrůznily, že dnes se už ani nesnaží si vzájemně porozumět. Je ale možné, že v okamžiku, kdy v analytické filozofii bude nahrazen takzvaný jazykový obrat obratem kognitivním, nebudou si již moci kontinentální filozofové dovolit kognitivní lingvistiku ignorovat. Některé styčné body mezi kognitivním a fenomenologickým přístupem k jazyku načrtla Vaňková (1999bb). Johnson a Lakoff (1999a) se fenomenologii kupodivu nevěnují vůbec a o francouzské moderní filozofii, která s vzhledem k této tradici vymezuje, se zmiňují jen letmo a většinou odmítavě. Toto mlčení také ostře kritizovala již zmíněná práce V. Haserové (2005b).



[1] Starší verze tohoto článku je k dispozici na internetu na www.ac.wwu.edu/~market/semiotic/lkof_drm.html. V elektronické podobě si lze na podobné téma přečíst i článek Zoltána Kövecsese www.clas.ufl.edu/ipsa/journal /2001_kovecses01.shtml.

[2] Antropologickou genezi pojmu rámce, který stojí u základů Lakoffových kognitivních modelů popsala Deborah Tannenová (1993b) v úvodu do sborníku na toto téma. Také Lakoff a Johnson (1980) se zmiňují o vlivu antropologů Victora Turnera a Clifforda Geertze na jejich teze o vztahu metafory a rituálu.

[3] Podobně tuto situaci popsali van Noppen a Hols (1990) ve svém úvodu k bibliografii metafory osmdesátých let.

[4] V doslovu k českému vydání Turnerovy Literární mysli podává Jiří Trávníček přehled kognitivně orientované literární vědy včetně obsáhlého seznamu literatury z poněkud jiné perspektivy.

[5] Frank (1990b) dokonce o lakoffovském experiencialismu říká: „Zánik objektivismu nevede nutně k vykořeněnému, anarchistickému, nihilistickému relativismu. Zdá se mi, že je to přesně to, co se snažil ukázat Nietzsche, a co potřeboval, ale nikdy nenalezl, Foucault jako filozofický základ svého politického myšlení." (s. 158)

 

Kognitivní lingvistika a Pražská škola

Podíváme-li se na některé ze základních pojmů tzv. Pražské lingvistické školy, je překvapivé, že se námětům kognitivní lingvistiky nedostalo mezi českými jazykovědci vřelejšího ohlasu. Již Janda (1993ab) poukázala na podobnost mezi Jakobsonovou „relativní invariancí" a radiálními kategoriemi. Jakobson tento pojem navrhl už ve třicátých letech dvacátého století, aby vysvětlil různé významy pádů, ale dále ho formálně nerozvinul. Stejné vazby bychom mohli najít i u dalších pojmů.

Na prvním místě stojí pojem, který dal Pražské škole jméno - funkce. Svým funkčním pojetím jazyka se pražská lingvistika lišila od jiných strukturalistických pojetí například kodaňské glosematiky. Její definici najdeme již v tezích Pražského lingvistického kroužku z roku 1929: „Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o záměrnost. Ať analysujeme řeč jako výraz nebo jako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvětlení, které je nejvíc nasnadě a je nejpřirozenější. Proto jest při lingvistické analyse dbáti stanoviska funkčního. S funkčního stanoviska je jazyk systémem účelových výrazových prostředků." (Citováno podle Starý 1995b, s. 9). Pojem funkce zůstal centrálním výdobytkem pražské lingvistiky, podíváme-li se ale na konkrétní jazykové rozbory té doby, může se zdát, že plný potenciál této deklarace nebyl nikdy dosažen.[1] Důležité je zde slovo systém, který v post-pozitivistickém duchu dvacátých až padesátých let dvacátého století nemohl znamenat nic jiného než formální systém. K tomu se pojí skutečnost, že stejně jako u dalších ústředních pojmů (viz dále) si Pražská škola nikdy nevyvinula metodologii, kterou by funkci skutečně v jazyce nacházela, a ne ji jen předpokládala.[2] Možná kacířsky si dovolím tvrdit, že skutečného naplnění se výše citované zásady Pražského lingvistického kroužku dočkaly až v idealizovaných kognitivních modelech G. Lakoffa, kognitivní gramatice R. Langackera nebo konstrukční gramatice W. Crofta.

Daneš ve Slově a slovesnosti poukazuje na celou řadu použití pojmu funkce v české jazykovědě od dob Mathesia, ale přes to všechno končí s povzdechem: „Leccos z Mathesiových představ zůstalo však dosud bohužel realizováno velmi neúplně nebo nedostatečně." A cituje Mathesiova slova z roku 1929 takto: „[funkční gramatika] bude vykládat jevy jazykové tak, jak se jeví tomu, kdo jazyka užívá..." (Daneš 1991b, s. 172). Není samozřejmě jisté, že by Mathesius dospěl ke gramatice konstrukčního typu (již jen proto, že „detailní pravidla" odkazoval do slovníku), ale je zřejmé, že i Daneš, jeden z význačných představitelů funkční lingvistiky a jedna z hybných sil stojících za Akademickou mluvnicí češtiny, cítí, že původní pražské pojetí funkce nenaplnilo zcela svůj potenciál. (Aniž bych tím chtěl Daneše zahrnout mezi přívržence kognitivní lingvistiky.)

Další pražský pojem, který se přímo nabízí ke srovnání, je dichotomie (či v některých podáních škála) centrum a periferie načrtnutá Pražskou školou zejména v obnovených Travaux v šedesátých letech. S pohledem do minulosti například Sgall (2001b) říká: „Můžeme předpokládat, že centrum tvoří jazykové jevy bezpříznakové, prototypické". Sgall nepoužívá tento termín ve smyslu teorie prototypů E. Rosch a nebylo by to ani přesné, ale zdá se intuitivně zřejmé, že podobný přesah existuje. Podle Daneše (1966b), který navrhuje dichotomii centra a periferie jako jednu z jazykových univerzálií, má tento pojem co do činění s problémem kategorizace jazykových jednotek: „Problémy většinou spočívají v předpokladu, že každý člen obsahuje všechny vlastnosti dané kategorie a že je obsahuje v plné míře (jinými slovy, že všechny kategorie jsou pevné a jednoznačně vymezené)." Daneš také zavádí pojem přechodu mezi centrem a periferií, čímž toto pojetí dále přibližuje k teorii prototypů. Jisté paralely s kognitivním pojetím gramatiky jako sémanticky motivovaného systému můžeme najít v pojmu funkčního náboje (functional load), který Daneš zmínil jako jedno z kritérií při určování centrálnosti jevů.

V témže vydání Travaux nacházíme článek Neustupného O rozboru jazykové vágnosti, který podává přehled celé řady termínů, které byly do té doby pro neurčité jevy v jazykovědě použity. Říká o nich: „Příčiny vágnosti spočívají ve skutečnosti v tom, že ne všechny členy nějaké třídy mohou být charakterizovány všemi rysy této třídy, a že některé rysy mohou být rysy jiných tříd." Ani zde se nemůžeme vyhnout srovnání s radiálními kategoriemi. Neustupný (spolu s dalšími lingvisty své doby) shledává, že ani současná vícehodnotová logika není schopná podchytit problém vágnosti (a tím i centra a periferie) a volá po formálním systému ne nepodobnému fuzzy logice. Její první rozpracování se sice v obskurním technickém časopise poprvé objevilo již v roce 1965, ale trvalo ještě dlouhou dobu, než se začal tento přístup brát vážně (viz Lakoff o Zadehovi v této knize a podrobněji Kosko 1993b). Je tedy vidět, že mnoho českých jazykovědců si kladlo otázky znovuobjevené kognitivní lingvistikou již v šedesátých letech minulého století. Pro jejich hlubší rozpracování jim ale chyběl jak pojmový aparát, tak formální metoda jejich analýzy. Jejich formulace se také nesly v duchu toho, co Lakoff nazývá objektivismem, a nebyli proto schopni překročit hranice převládajících postojů.

Také další slavný pojem Pražské školy, a to aktuální členění, má mnoho styčných bodů s kognitivní lingvistikou. A to především v tom, že zavádí do syntaxe sémantické a pragmatické parametry. Jednotlivé části věty pak nevyjadřují pouze jakési logické či abstraktní gramatické vztahy, ale podílejí se na sémantickém a pragmatickém zakotvení věty. Například rozdíl mezi Petr má rád koláče, Koláče má rád Petr a Petr má koláče rád je především v pragmatickém vyjádření důležitosti jednotlivých částí sémanticky stejného sdělení. Toto má ale své důsledky pro větné i nadvětné uspořádání textu. Česká lingvistika se vždy potýkala s přesným ohraničením informace nové a dané právě proto, že chybí mechanismus pro zacházení s neostrými kategoriemi. Způsob, jak skloubit teorii prototypů a aktuální členění navrhla van Oostenová (1986a).

Můžeme se proto ptát, proč se v české lingvistice Lakoffova práce (a celá kognitivní lingvistika) nesetkala s vřelejším ohlasem. Částečně je to tím, že přes důraz na centrum a periferii a zájem o holistický přístup k jazykovému systému se pražští lingvisté hlásili ke strukturní lingvistice, které v pražském podání šlo o „zjišťování jazykové zákonitosti, jejíž formulace se nesmí příčit požadavkům logiky a matematiky" (Trnka 1988b, s. 192). Další princip, jemuž vyhovují spíše práce objektivistické je ten, že „jednotlivé roviny, obsahující jednotky, jež označují jednotky vyššího řádu, jsou autonomní" (tamtéž, s. 12). V případě kognitivního přístupu k jazyku a myšlení by to znamenalo, že se musí odhodit jedny principy na úkor jiných. Toto dilema ilustruje například Jakobson tímto výrokem ve Dvanácti esejích o jazyce z roku 1965b: „Ikonické a symptomaticky příznakové složky verbálních symbolů byly příliš často podceňovány; na druhé straně ovšem převládající symbolický charakter jazyka a radikální rozdíl, který jej v důsledku toho odlišuje od jiných souborů znaků [...] musí být též moderní lingvistickou metodologií respektovány." (s. 44) Jinými slovy, přestože musíme připustit motivovanost jazykových struktur (srov. např. Langackerovu kognitivní gramatiku), nechceme se vzdát výdobytků po-saussurovské strukturní lingvistiky, která je charakterizována právě snahou oddělit označované od označujícího.

K malému praktickému dopadu prací Lakoffa a ostatních kognitivních lingvistů u nás jistě přispělo i to, že zde od začátku sedmdesátých let začal nabývat na popularitě funkční generativní popis, který přes svou jednoznačnou inspiraci generativní tradicí obsahuje svůj vlastní způsob zahrnutí sémantických ohledů do formální analýzy jazykového systému.

Jednou z oblastí v níž se česká a kognitivně orientovaná jazykověda vydaly podobným směrem je již zmíněný pojem větného vzorce (Daneš, Hlavsa a kol. 1981b), v němž můžeme vysledovat podobnou motivaci jako u konstrukční gramatiky. Sémantickou stránku tohoto přístupu dále rozvinul Kořenský (1984b), jehož motivace je podobná Croftově či Langackerově. Hovoří o souboru „potenciálních relačních objektů intenzionální povahy, které jsou mluvčímu k dispozici," který je pro něj souborem „relačních modelů ‚stavů světa‘" a nelze jej redukovat na „abstraktní postulát lingvistického metajazyka" vzhledem k tomu, že se jedná o „objektivně existující kategorii lidského myšlení." (s. 14) Jde tu tak vlastně o implicitní odmítnutí objektivistické sémantiky. Kořenský ovšem nemá k dispozici pojmový aparát teorie prototypů a uchyluje se proto k sémantickému atomismu (jeho teorie ostatně vznikala ve stejné době, kdy byly pokládány základy generativní sémantiky, proti níž se vymezuje). Jeho pojem sémantické báze se tedy nenachází na psychologicky bázové úrovni tak, jak ji definovala teorie prototypů, ale na úrovni nejobecnější. Vidí tak například věty jako Oskar je hloupý a Oskar je hlupák jako vyjadřující stejný bázový význam, přestože jejich lexikálně gramatické naplnění dodává schematicky další rovinu významu. Ve schematičnosti gramatického významu se tedy tento přístup přibližuje konstrukční gramatice, která se ovšem nesnaží o co nejobecnější popis, ale o popis kognitivně pokud možno nejreálnější. Zmíněné dvě věty by tedy pravděpodobně popsala zvláštními konstrukcemi, které můžeme znázornit například takto: někdo být nějaký a někdo být něco, které jsou instanciovány (prostřednictvím procesu typu pojmové integrace) slovy Oskar a hloupý nebo Oskar a hlupák a konstrukcí přítomného času. Zřejmá příbuznost těchto vět se nachází v hierarchicky uspořádaném souboru jazykových prostředků.

Přelomové práce Kořenského, Daneše, Hlavsy a dalších ukazují pnutí mezi tradičními předpoklady a snahou podchytit jazyk v jeho skutečné složitosti. Podtrhují ale také radikálnost Lakoffova přístupu, který, aby dostál stejným závazkům, musel identifikovat a kriticky zhodnotit často nevyřčené předpoklady moderních věd o člověku a komunikaci.

Jistě lze najít i další styčné body mezi kognitivně lingvistickým přístupem k jazyku a myšlení a úvahami o povaze těchto jevů, které vyslovili různí čeští badatelé (ne nutně představitelé Pražské lingvistické školy). Za všechny uvedu Vopěnkovu (2001b) alternativní teorii množin, která se také snaží hledat základy matematiky v lidské zkušenosti se světem, a fraktální lingvistiku Luďka Hřebíčka (2002b), která zcela jinou cestou dochází k závěru, že jazyk je sémanticky motivovaný na všech úrovních. Bylo by nerozvážné zde hledat více než parciální podobnosti, ale snad těchto několik odstavců ukázalo, že ani našemu odbornému prostředí nemusejí být myšlenky předkládané Lakoffem a jinými radikálně cizí.



[1] Ani v nejmenším se zde nesnažím zpochybňovat přínosnost a hloubku postřehů české lingvistiky minulého století. Díky ní jistě patří čeština k jednomu z nejlépe popsaných jazyků (viz např. Akademickou mluvnici). Není však možné si nevšimnout, že obzvláště u pojmu funkce zůstává často u deklarací.

[2] Další důvody proč se slib funkcionalismu nenaplnil předkládá Starý (1995, 10n).

Kognitivní lingvistika a čeština

Mnoha moderním lingvistickým teoriím se vytýká, že jsou příliš poplatné rodnému jazyku svých tvůrců, jímž je dnes většinou angličtina. Tato výtka se především udílí různým generativním teoriím jazyka. Kognitivní lingvistika se ale již od začátku zabývá celou řadou jazyků a zdá se, že na angličtině tolik závislá není. Vzhledem k tomu, že u nás nejsou jazykovědci, kteří by se kognitivní lingvistikou zabývali soustavně, jsou kognitivně lingvistické rozbory češtiny poměrně řídké.

Nejvýznamnější a nejrozsáhlejší rozbory češtiny na základě teorie kognitivní gramatiky pocházejí z pera americké bohemistky Laury Jandové, která v roce 1993 vydala rozbor českého dativu ve srovnání s ruským instrumentálem, po němž následovala její podrobná kognitivně modelová analýza českých pádů (česky Janda 2002a). Pády podle ní tvoří radiálně uspořádané kategorie významových schémat. Tento popis má mimo jiné velký úspěch u studentů češtiny jako cizího jazyka. Lze v něm také vysledovat základní kompatibilitu s funkcionalistickou analýzou (například Novákova sémanticky bohatá analýza českých pádů v Akademické mluvnici z roku 1986), narozdíl od syntaktických a sémantických rysů je zde ale hlavní metaforické zakotvení, které určuje roli pádů v instanciovaných gramatických konstrukcích.

V poslední době pak Jandová podala ucelené kognitivní vysvětlení slovanského (a i českého) vidu (např. Janda 2003a, 2004a) založené na metafoře Čas je prostor a Situace jsou entity. Podle ní je možné konceptuálně pojmout perfektivum jako pevný ohraničený předmět a imperfektivum jako nějakou tekutou látku.[1] Problematikou vidu z kognitivně sémiotické perspektivy se zabývá také kniha Davida Danahera z roku 2003. Danaher rozebral české iterativní konstrukce typu čítat/čítávat na základě korpusu a dospěl k závěru, že kognitivní přístup dokáže vysvětlit, proč se iterativnost přenáší i na jmenné formy i rozdíl mezi iterativem, které opakování hodnotí, a prostým imperfektivem, které opakování pouze popisuje.

Rozbor českých a ruských slovesných předpon dále rozvinula Sarah Shullová (2003a), která například ukázala systematickou sémantickou příbuznost předložek a předpon, a věnovala se také otázce, proč jsou některé předpony více vhodné k prázdné perfektivizaci než jiné.

Za pozornost stojí také srovnání metaforiky české a anglické terminologie pro části těla Ilony Bílkové. Podobný přístup použila Jaromíra Rakušan (2000a) ve své kontrastivní studii zvířecích přirovnání v češtině a angličtině. Já sám jsem zpracoval krátkou studii o obrazově schematickém zobrazení českého na a obsáhlejší studii pokoušející se o kognitivní pohled na textovou kohezi.[2]

Nejrozsáhlejším česky psaným rozborem metafor je práce psychologa Vladimíra Chrze Metafory v politice (1999b), po níž následoval obsáhlý článek Funkce metafory v reklamním sdělení (2000b). Obě práce vyšly jako poměrně obtížně dostupné studie Psychologického ústavu Akademie věd.

Lakoffovu a Johnsonovu teorii pojmové metafory dále aplikoval americký bohemista působící ve Velké Británii Neil Bermel při rozboru diskuze kolem pravopisné reformy v devadesátých letech. V publikovaných debatách nalezl mnoho metafor, z nichž některé mohly mít i vliv na stanovisko daného pisatele. Zdá se například, že ti, kteří se dívali na jazyk jako na rostlinu, by se spíše klonili k jeho reformě, zatímco lidé preferující pojetí jazyka jako lidské bytosti se na ni dívali spíše nepříznivě.[3]

V jistém smyslu lze za původní rozbor českého materiálu považovat i překlad Metafor, kterými žijeme, jak ostatně v doslovu naznačuje překladatel M. Čejka, který v mnoha případech musel sáhnout k ekvivalentům vyjadřujícím záměr autora, ale jinak pocházejícím z české idiomatiky.

Na rozdíl od polštiny a ruštiny je tedy český jazyk a české prostředí z hlediska kognitivní lingvistiky poměrně neprozkoumanou oblastí. Nezbývá než doufat, že vydání překladu již druhého stěžejního díla tohoto oboru bude inspirovat více českých lingvistů k tomu, aby aplikovali alespoň některé základní pojmy kognitivní lingvistiky při své jazykovědné práci.



[1] Kompletní seznam jejích prací včetně plného znění některých z nich je k dispozici na jejích webových stránkách (www.unc.edu/~lajanda).

[2] Všechny tyto anglicky psané nepublikované práce jsou k dispozici na www.bohemica.com/linguistics.

[3] Své rozbory prezentoval na bohemistickém kolokviu v Londýně. Viz www.bohemica.com/london2003. Tato práce se připravuje k vydání jako součást obsáhlé monografie o českém pravopisu, v níž popisuje pravopisné reformy češtiny od dob Husových a dívá se na ně v kontextu domácí politické a kulturní situace i ve srovnání s pravopisnými reformami v jiných zemích.